Aktuality ohledně vývoje války dnes vynecháme. Už za pár hodin asi totiž bude všechno jinak. Buď vypukne opravdu velký americký útok, nebo se ultimátum zase odloží, případně opravdu začne nějaké příměří.
Když se člověk porozhlédne, jestli někde nepíšou něco optimistického, narazí v deníku The Financial Times na článek Badra Jafara, zvláštního velvyslance Spojených arabských emirátů, který vysvětluje, proč přestane být Hormuzský průliv časem klíčový a důležitý.
Podle autora se konverzace mezi byznysmeny a experty v Zálivu posunula od konstatování krize k tomu, co přijde po ní. Jde hlavně o to, snížit zranitelnost. Třicet procent mezinárodní přepravy ropy na moři a dvacet procent přepravy zkapalněného plynu prochází velmi úzkou námořní cestou. Stejně tak třetina hnojiv, jež se dopravují přes moře, a polovina síry. To má samozřejmě dopad i na globální potravinovou bezpečnost. Jde i o hliník a helium, které jsou zase zásadní pro čipy a umělou inteligenci. Zranitelnost globálního obchodu byla tolerována po celé dekády.
Nyní se už začíná investovat do posthormuzské infrastruktury budoucnosti. Saúdové rozšíří přístavy v Rudém moři i kapacitu ropovodů a produktovodů a koridorů, které spojí Perský záliv s Rudým mořem. Emiráty propojí své přístavy směrem k Indickému oceánu v Ománu. Může se navázat na mnoho odložených a nedokončených projektů z minulosti, které byly zanedbány po celé dekády. Posiluje se regionální spolupráce a propojenost. Krize a nabídkový šok zařídily, co nekonečné summity v době míru nedokázaly. Vznikne prostor pro opravdovou regionální ekonomickou integraci. To je dobrá zpráva i pro Evropu, Asii a Afriku. Nadnárodní firmy působící v Zálivu na nových projektech a investicích také spolupracují.
Nemá cenu věci lakovat narůžovo. Momentální zranitelnost a geopolitická nejistota jsou zdrojem úzkosti. Ale cesta budoucnosti je jasná. Nikdo už se nevrátí k závislosti na úžině s nepředvídatelným sousedem. Ropovody budou rozšířeny. Nové přístavy vzniknou. Infrastruktura pro energetiku, vodu a obchodní koridory se dokončí. Svět se dívá na to, co je nyní ničeno. Měl by věnovat stejnou nebo větší pozornost tomu, co se buduje.
...
Tolik pokus o něco pozitivního ve Financial Times. Historik Niall Ferguson v článku pro Free Press připomíná podobnost současné situace se Suezskou krizí v roce 1956. Americký viceprezident J.D. Vance řekl v rozhovoru pro server UnHerd, že „když se podíváme zpátky do historie, Britové a Francouzi měli ve svých sporech s prezidentem Eisenhowerem pravdu“.
V tomto případě je ironií, že se J.D. Vance může ocitnout v pozici britského premiéra Harolda Macmillana, který nahradil Anthonyho Edena právě po Suezské krizi.
Egyptský lídr Gamál Abd an-Násir znárodnil pro Egypt Suezský kanál. Británie, Francie a Izrael se pokusily kanálu zmocnit a egyptský režim sesadit. Americký prezident Dwight D. Eisenhower to odmítl podpořit. Následující debakl předal hrdlo mezinárodního obchodu radikálnímu režimu a podkopal stabilitu prozápadních vlád v Iráku a v Libanonu. J.D. Vance chtěl v rozhovoru říci, že Eisenhower měl Británii podpořit.
V současné době je americká administrativa, kterou reprezentuje i J.D. Vance, přesně v situaci Británie v roce 1956. Spojila síly s Izraelem, chce uvolnit klíčovou vodní cestu a svrhnout režim, který aspiruje na to, tuto cestu kontrolovat.
Existuje vysoká pravděpodobnost, že Trumpa válka poškodí, stejně jako poškodila Edena: ekonomicky, politicky i geopoliticky. Bude tohle americký Suez?
Představme si, že Trump za pár týdnů deklaruje vítězství, nechá už islámskou republiku na pokoji a ponechá jí i Hormuzský průliv. To pak bude hodně připomínat Suez roku 1956. Krize začne pokusem svrhnout nepřátelský režim ve spolupráci s Izraelem. Také jde o klíčovou obchodní trasu. A vojenská operace je také úspěšná, i když nemá podporu v mezinárodním právu ani politickou doma.
Ekonomické důsledky konfliktu – uzavření úzkého hrdla pro ropu a plyn a finanční dopady – vyústí v politickou škodu a strategickou porážku. Pro USA to nebude tak rychlá katastrofa jako pro Británii a Francii v roce 1956. Ale pro Pax Americana bude dopad na důvěryhodnost stejně katastrofální jako dopad Suezu na Pax Britannica.
Británie tehdy s konečnou platností ztratila impérium. Amerika ztratí něco jako impérium. Pro následovníky Trumpa – například možná právě pro J.D. Vance – to bude znamenat hledání nové úlohy pro posthegemonickou Ameriku.
Fergusonova esej je velmi dlouhá a obsáhlá, plná historických detailů. My jsme zde jen přinesli krátkou ochutnávku. Zde ještě závěr: Pokud nechá Donald Trump na ostatních, aby průšvih s Hormuzem řešili, riskují Američané, že zaplatí podobnou cenu jako Edenova Británie v roce 1956.
Argumenty pro změnu režimu v Íránu v roce 2026 jsou stejně lákavé, jako byly argumenty proti egyptskému režimu v roce 1956. Ale náklady toho, že nepřítel bude blokovat strategickou vodní cestu, se ukázaly překvapivě vysoké v obou případech.
Geopolitické náklady na to, že se jedná pouze s jedním spojencem, jsou také excesivní. Američané si odcizili spojence v Evropě i ve východní Asii. A osa Čína, Rusko, Írán, KLDR vypadá posílená, stejně jako posílili Sověti a jejich satelity v roce 1956. Možná ještě všechno dopadne jinak a dobře, ale hlavní lekce Suezu spočívá v tom, že čas není na straně roztaženého hegemona a ekonomické náklady války se kupí rychleji než případné strategické benefity.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
