Odcházející americký prezident Joe Biden tvrdí, že konec tyranie Bašára Asada byl umožněn jeho zahraniční politikou. Doslova pravil: „Hlavní podporovatelé Asada jsou Írán, Hizballáh a Rusko. Jejich podpora skončila, protože všechny tyto země jsou slabší, než když jsem se ujal úřadu.“ Podle Bidena „osa odporu“ utrpěla rány, které jim v sebeobraně uštědřila Ukrajina a Izrael.
Podle komentáře Eliho Lakea pro portál Free Press je to ale přesně obráceně, než Biden říká. Ano Írán, Hizballáh a Rusko jsou slabší než před čtyřmi lety, ale ne proto, že Amerika vypustila a povzbudila Izrael k útoku. Izrael zaútočil navzdory tomu, že se ho Biden snažil všemožně zadržovat. Sýrie svrhla tyrana navzdory tomu, co Bidenova administrativa dělala.
Když se Izrael pustil do kroků, které oslabily Írán a jeho spojence, Washington reagoval hrozbami a nesouhlasem. Ještě v září Biden na Izrael tlačil, ať akceptuje diplomatické řešení. To bylo tři dny předtím, než Izrael zabil Hasana Nasralláha. V květnu chtěl Biden zadržovat zbrojní dodávky do Izraele, pokud Netanjahu podnikne invazi do Rafahu.
A celá věc má i širší rámec a historii. Úzce souvisí s politikou demokratů v Bílém domě. Na vině je snění Baracka Obamy o smíření Saúdské Arábie a Íránu a jaderná dohoda s Íránem JCPOA, kterou Obama prosadil, Trump zrušil a na niž Biden znovu navázal. Vůči režimu Bašára Asada prosazoval Obama politiku „strategické zdrženlivosti“. V době syrské občanské války pak zahynulo 300–600 tisíc lidí a ze země jich 14 milionů uprchlo – poté, co Írán a Rusko tyrana Asada zachránily.
Izrael usekal íránským spojencům hlavy a poničil íránskou protivzdušnou obranu. Tím vydláždil cestu k odstranění kruté diktatury v Sýrii, obnažil křehkost íránského impéria – a taktéž Obamovy a Bidenovy iluze o tomto impériu.
…
Asadův pád rozebral i Gideon Rachman pro deník Financial Times. Určitá zdrženlivost Západu vůči nastupujícímu režimu je pochopitelná. Sesazení diktátorů jako Saddáma Husajna v Iráku a Muammara Kaddáfího v Libyi přinesla spíše chaos než mír a stabilitu. Síla, která Asada sesadila – zkratkou HTS –, je v OSN, USA i v mnohých státech EU stále klasifikovaná jako teroristická organizace. A vzpomínky na řádění Islámského státu v Sýrii a v Iráku před deseti lety jsou ještě čerstvé.
Možná by leckdo v Evropě dal přednost Asadovi, ďáblovi, kterého všichni znají. Pokud se říká, že HTS je „reformovaný džihádista“, může to leckomu znít jako „protimluv“, jak sdělil Rachmanovi jeden evropský politik. Spojené arabské emiráty Asada ještě minulý týden podporovaly. A leckdo v Izraeli, který jistě přispěl k Asadově pádu, považuje úspěch „strašidel“ z HTS za katastrofu. Tvrdí to například Yoram Hazony, izraelský akademik blízký Netanjahuovi. Jediný silný regionální hráč, který stojí pevně za HTS, je turecký prezident Erdogan.
Jenže jak z humanitárních, tak z geopolitických důvodů je nesmysl Asadova pádu litovat. Jeho vláda zabila možná půl milionu vlastních lidí. Je ale také jasné, že jeho pád oslabuje Rusko a Írán. Že by vývoj ve světě jasně nahrával Rusku, to teď moc jasné není. A oslabení Íránu je ještě mnohem tvrdší.
Zkušenost s arabským jarem vede k tomu, že leckdo před „naivním optimismem“ ohledně HTS varuje. Podle Rachmana ale existuje také naivní pesimismus. Představa, že Syřané budou trpět diktátora Asada navěky, nebyla jen cynická, ale také analyticky špatná. Pád brutálního režimu spojeného s jinými brutálními režimy je prostě dobrá zpráva.
...
Tolik výpisky z Rachmana. Ohledně Ruska a HTS – leccos poznáme z toho, zda HTS vyžene Rusy ze základen, nebo zda s nimi uzavře obchod. Pro region je podle mne vůbec nejdůležitější, jaký bude mít režim HTS v Sýrii vliv na uzavírání mírových „abrahámovských“ dohod mezi Izraelem a arabskými státy.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
