Na serveru eurointelligence.com rozebírají situaci ve Francii a například také pokus o nevydařený puč v Jižní Koreji. Začněme tím druhým tématem, glosa je totiž vtipná a ostrá.
Pitomcova prémie (moron premium) je termín, který se v Británii ustálil pro vývoj rizikových prémií u dluhopisů za krátké služby tamější premiérky Liz Trussové. Korejský prezident Jun Sok-jol ale dokázal, že premiérka Trussová vedle něj vypadá jako Otto von Bismarck. Když korejský prezident vyhlásil stanné právo a ještě tutéž noc ho – za šest hodin – zrušil, potvrdily se dvě pravdy. Ta první říká, že do nejvyššího vedení velké, úspěšné a vysoce vyspělé ekonomiky se může dostat úplný pitomec. Druhá pravda je, že politická nestabilita může mít ekonomický dopad způsobem, který bychom ve vyspělé ekonomice nečekali.
Nyní budou všichni sledovat, jak dlouho může nevyhnutelný odchod korejského prezidenta ještě trvat, protože s tím bude souviset ekonomický dopad celého případu. Korejská měna se okamžitě propadla, a centrální banka dokonce musela intervenovat na akciovém trhu. Situace se nakonec zklidnila, ale měna zůstala oslabená.
Pokud se odvolávání prezidenta povleče, může se panika vrátit. Situace v Británii s Trussovou měla omezený dopad, protože premiérka skončila velmi rychle. Vleklé krize jsou horší – mohou postihnout třeba Francii.
Každopádně Jižní Korea nám připomíná, že to, co bychom čekali v jiném druhu zemí – puče, státní převraty, stanná práva –, se může stát leckde a možná nejsme tak imunní, jak si myslíme. Jižní Korea je geograficky vzdálená, ale ekonomicky a politicky zas tolik vzdálená není. Je to přece vyspělá demokratická země. Ano – bývala to vojenská diktatura, až do roku 1987. Jenže současný prezident začínal jako prokurátor v 90. letech, kdy už proběhla transformace k demokracii. Dokonce sám ani nebyl na vojně.
To, co nastartovalo jeho politickou destrukci, přece známe i my: zablokované parlamenty, obstrukce, pocit, že politika je úplně nefunkční. K tomu si přičtěte globální nejistoty... Možná v leckom i jinde než v Jižní Koreji dřímá touha přistoupit k extrémním krokům.
…
Michel Barnier vejde do historie francouzské páté republiky jako premiér s nejkratším mandátem. A jen dva premiéři byli sesazeni hlasováním o nedůvěře. Levicové strany i Národní shromáždění Le Penové hlasovaly v souladu. Jediné, co je ale sjednocuje, je touha po změně.
Kam to povede? Macron i parlament žijí v různých sférách. Macron vnímá parlament jako zdroj chaosu a v tomhle prostředí se pokouší o nějakou stabilitu. Opoziční strany to chápou výhradně tak, že je Macron nechce nechat vládnout, a chtějí, aby rezignoval. Macron ale skoro jistě dříve než v roce 2027 (tedy na konci řádného výkonu mandátu) nerezignuje. Bylo by to proti duchu páté republiky.
Kdyby rezignoval, musela by pátá republika skončit, musela by se změnit francouzská ústava a patrně by byly zredukovány pravomoci prezidenta. Donedávna to vypadalo, že na rozdíl od levice, která sází na chaos, chce být Le Penová serióznější a státotvornější. To už ale neplatí.
Učiní Macron nějaký ústupek pravici, nebo naopak levici? Stane se závislým na jedné či druhé straně? Jeho nechuť k levici je údajně hlubší.
…
Důsledkem francouzské politické krize je krize na finančních trzích. Za francouzské dluhopisy se platí podobná riziková prémie jako za ty řecké. Možná se opět blíží dluhová krize eurozóny – jako nastala po roce 2008. Zatím nebylo umožněno, aby členské státy mohly zbankrotovat a restrukturalizovat svůj dluh, aniž by se kvůli tomu sesypal celý dům.
Od fiskální unie je eurozóna možná dál, než byla v únoru 2012. Na konci léta 2012 pronesl tehdejší předseda Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi svůj slavný výrok, že „udělá cokoli“, aby eurozóna mohla být zachráněna. Programy pomoci skrze záchranné valy eurozóny byly tehdy relativně malé. Země, které si nárokovaly pomoc ECB, musely vstoupit do sedmiletého fiskálně konsolidačního programu. Už tehdy – ale dnes znovu – visela ve vzduchu otázka, co se stane, pokud fiskální krize postihne nějakou velkou evropskou zemi.
Německo i Itálie zavedly drakonickou fiskální disciplínu. Itálie to měla těžší, protože trpí vysokým dluhem a nízkým růstem. Nelze si představit, že by Německo či Itálie souhlasili se záchranným programem pro Francii. A Francie – na rozdíl od Německa – nemá žádný automatický „vynucovač“ fiskální disciplíny, jako je německá ústavní fiskální brzda.
Německo je země, která by se raději uspořila k smrti, než aby porušila fiskální pravidla. Německo dokonce odmítlo do rozpočtu alokovat balík finanční pomoci pro Ukrajinu. Pravidla jsou důležitější. Copak by v Německu někdo někdy horoval za to, že se má zachraňovat Francie?
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
