USA vs. Írán. Jádrem problému je nejasná a chaotická strategie

Editorial deníku The Wall Street Journal se pozastavuje nad tím, že americký kapitálový trh začal růst v reakci na prohlášení Donalda Trumpa, že se nějakým otevíráním Hormuzského průlivu nemusí vůbec obtěžovat. 

Může jít o metodu, jak probudit Evropany – a je pravda, že Evropa je na ropě a plynu z Perského zálivu závislejší než USA. USA dnes ropu a plyn vyvážejí. S energiemi se ale obchoduje globálně, takže i Američané za ně zaplatí víc. Pokud by v důsledku vysokých cen a nedostupnosti surovin došlo ke globální recesi, postihne to Američany také. Trump sám povzbuzuje globální nabídku ropy: proto uvolnil sankce na íránskou a ruskou ropu. To sice má vliv na její cenu, ta ale zase poroste, pokud bude mít Írán kontrolu nad 20 procenty světové spotřeby, která se dostává na trh Hormuzským průlivem. 

Nehledě na to, že Hormuzským průlivem proudí taky hnojiva, což postihne také americké farmáře. Kdyby Američané ponechali Íránu veto nad průlivem, co by to vypovědělo o důvěryhodnosti jejich schopnosti odstrašovat? 

… 

Holman W. Jenkins v dalším článku v témže deníku konstatuje, že Američané nedefinovali strategický cíl (to víme dávno – pozn. autora), ale podle něj stále mají možnost to udělat. Může jím být otevření průlivu? Kdyby se jím mělo stát vyřešení problému, který válka způsobila, tak se to nejeví jako zrovna brilantní vedení válečného konfliktu. 

Trumpovi lidé samozřejmě věděli, že uzavření průlivu je riziko, problém jsou chaotické vzkazy: napůl sem a napůl zase zpátky. Kdyby Američané ohlásili, že cílem operace je omezení určitých íránských vojenských schopností, pravděpodobně by k uzavření průlivu nedošlo. Íránský režim opakovaně demonstroval neochotu konflikt eskalovat. Svou odpověď na předchozí americké útoky vždy pečlivě kalibroval a ohlašoval předem. 

Pokud se na druhou stranu řeklo, že cílem je změna režimu, uzavření Hormuzu se dalo očekávat. A ať už se teď říká cokoli, americké a izraelské činy hovoří jasně: šlo či jde o změnu režimu, o čemž svědčí cílená likvidace 250 jeho představitelů, hrozby zabavení zisků z ropy i volání po lidových vzpourách. 

Co chtějí íránští lídři? Chtějí zpátky svoje životy a osobní bezpečnost. Chtějí znovu používat elektronickou komunikaci. A chtějí se přestat skrývat před svými vlastními lidmi a izraelskými bombami. Jak člověk Trumpa zná, může se prakticky zčistajasna vynořit dohoda, která nějak odloží či odsune řešení íránského jaderného materiálu a balistických střel výměnou za uvolnění průlivu. 

V každém případě se podle Jenkinse problém Hormuzu vyřeší, až se přestane střílet. Všech devět zemí kolem Perského zálivu – včetně Íránu pod jakýmkoliv vedením – chce průjezd obnovit. Ať se stane cokoli, lidstvo do budoucna přehodnotí své energetické volby a přičte k nim nebezpečí a rizika s touto oblastí spojená. Geografie a zdroje jsou stále důležité, ale technologie, tvorba bohatství a schopnost benefitovat z obchodu jsou důležitější, jak koneckonců dokazuje Izrael. 

Naše mozky jsou ale zatemněné zabetonovanými pozicemi Trump–Antitrump, válka – proti válce. Kdo si zachoval zdravý rozum, stále si může klást otázky. Mají se USA vojensky angažovat v otevírání Hormuzu? Podle Jenkinse nikoliv – nebo jen trochu. 

Naštěstí je lidskému druhu z nějakého důvodu nadělen mozek. To vede k dlouhodobé predikci. Na světě bude bezpečněji, až budou brát lídři za samozřejmé, že svoje strategické cíle a ambice mají nejprve prohnat velkým jazykovým modelem. 

… 

Gideon Rachman vcelku předvídatelně nenechává v komentáři pro Financial Times na Trumpovi nit suchou. Podle něj má perverzní dovednost vyvolat mezi americkými nepřáteli schopnost objevit páky, které na Ameriku vlastně mají. 

Díky celní válce Čína předvedla, že dominuje v oblasti vzácných minerálů, a USA musely cla zase snížit. Podobně Írán efektivně kontroluje Hormuz – a Teherán s potěšením sleduje, jakou ekonomickou bolest způsobuje Západu. Nyní má Írán šanci nejen přežít americko-izraelský útok. Může ho přežít mezinárodně posílen. 

Samozřejmě že Írán utrpěl těžké rány. Nejvyšší vedení bylo opakovaně zlikvidováno. Stejně jako lodě, letectvo, odpalovací rampy apod. Íránská ekonomika má obrovské problémy, inflace je vysoká. Ale země bojuje dál a způsobuje velké trable Saúdům i okolním emirátům. A průliv poskytuje potenciálně obrovský zdroj příjmů. Za každý tanker Írán inkasuje dva miliony dolarů. Kdyby jím proplulo 140 lodí za den, půjde brzy o miliardy dolarů měsíčně ve státní kase. 

Jasné vojenské řešení neexistuje – kromě změny režimu. Pokud by Američané obsadili ostrov Kharg, otázku průlivu to nevyřeší. Znovu otevřít průliv jen vojensky nestačí. Geografie je složitá a Íránci mohou vypouštět drony mimo pobřeží. Ani vojenské eskorty nebudou schopny garantovat bezpečnost komerční přepravy. Takže nějaká dohoda s Íránem je velmi pravděpodobná. Ten ovšem bude požadovat vysokou cenu. Obraz mistrného vyjednavače Trumpa se hroutí. Minulý týden řekl, že „on a ajatolláh“ budou řídit průliv společně. Íránci se na to moc netváří. 

A sousedi Íránu jsou zděšeni, že by se Írán z války vynořil s praktickou kontrolou energetického exportu z oblasti. Takže se spekuluje o tom, že SAE i Saúdská Arábie vstoupí do konfliktu přímo. Tyto státy si jsou ale dobře vědomy toho, že Írán může útočit na jejich energetiku a odsolovací zařízení. Možná se ještě rozhodnou platit Íránu za ochranu. A podobně mohou uvažovat země na Dálném východě i v Evropě. Možná si řeknou, že je lepší akceptovat vyšší ceny než platit za energie Rusku.