Z pohledu České republiky a Evropy jsou na americké prezidentské volbě nejdůležitější dvě věci: americká ekonomická a energetická politika a americká bezpečnostní a zahraniční politika.
Ať vyhraje Trump či Harrisová, je jasné, že zlatá éra svobodného obchodu a volně průchodné globalizace definitivně končí. Trump se zamiloval do cel a tarifů jako nástroje, který tlumí obchodní nerovnováhy a je významným zdrojem federálního rozpočtu. V nedávném rozhovoru v podcastu Joea Rogana hýřil adjektivy: cla jsou podle něj velkolepá, úžasná, báječná a kdovíco ještě. Potíž je v tom, že co se cel týče, Trump nehodlá příliš rozlišovat mezi americkými spojenci, konkurenty a nepřáteli.
Ani tým Harrisové ale nehýří chválou svobodného obchodu. Tržní prostředí a mezinárodní obchod bude narušován masivními dotačními programy pro americké firmy, které si Evropa nemůže ani náznakem dovolit. Investice budou dále odtékat z Evropy do Ameriky.
Lze čekat, že Trump povolí stavidla těžby fosilních paliv. To nemusí být pro Evropu špatné: zlevní to ceny energií, a navíc to může oslabit Rusko.
Co se bezpečnosti, obrany a zahraniční politiky týče, Trump rád zdůrazňuje, že je „nepředvídatelný“. To může být dobré – ale také to logicky může být špatné. Ta lepší varianta je, že Trump bude místo vývozu hodnot hájit americké zájmy. A v americkém zájmu přece není odevzdat Ukrajinu Rusku nebo odevzdat Rusku prostor Černého moře. V americkém zájmu není ani oslabit Evropu a ohrozit Polsko či Pobaltí. Dokáže se ale Trump věnovat tomu, co je, či není americký zájem?
Co se Harrisové týče, vojenská a finanční podpora Ukrajiny by s ní asi pokračovaly, pokud k tomu bude vůle Kongresu. Hlavní slabinou tábora Harrisové však je, že nemá definovány strategické cíle. Není jasné, co má být cílem vojenské podpory Ukrajiny. Obnovení plné teritoriální suverenity? Ukrajina bez Donbas, zato v NATO? Ukrajina s bezpečnostními garancemi? A pokud ano, jakými?
…
Co dnes ráno – v den volební – publikovali dva moji oblíbení komentátoři?
Walter Russell Mead se v deníku The Wall Street Journal v textu s názvem „Nejsou to politici, kdo dělá Ameriku skvělou“ (Politicians Aren’t What Make America Great - WSJ) nejprve svěřuje čtenářům se svou skepsí z obou kandidátů a nakonec se pokouší vykřesat něco americky optimistického.
Autorovy kroky směrem k volební urně letos nebudou příliš nadějeplné. Ve světě uvadá Pax Americana. Neblahé, možná dokonce katastrofické důsledky toho pro lidskou civilizaci jsou velmi zneklidňují. Žádný z kandidátů nepředvedl diplomatické dovednosti ani strategickou vizi, které si geopolitická situace žádá.
Na jedné straně neschopný a dekadentní establishment, na straně druhé potrhaná a intelektuálně chabá populistická vzpoura. Amerika si už v minulosti odehrála hořké volební bitvy, ale noblesy, s níž uznal porážku Richard Nixon v roce 1960 nebo Al Gore o 40 let později, té se dnes zjevně nedostává. Když autor prožívá temné chvilky, je si vědom toho, že Američané už překonali postoj, že vybírají menší zlo. Spíše si vybírají, ve které ze dvou katastrof lépe přežijí.
Když se ovšem člověk podívá na 250 let americké nezávislosti, cítí se lépe. Amerika měla už mockrát prohnilé vedení. Prezidenti jako „Old Tippecanoe“ (William Henry Harrison) nebo John Tyler ničeho nedosáhli. Ani k náhrobkům Franklina Pierce či Chestera Arthura nechodí zástupy poutníků. V hodinách občanské nauky byli Američané často zlobivými a nepozornými žáky. Když ve druhé polovině 19. století rozdávala politická korupční organizace Tammany Hall lidem krocany a otevřeně nakupovala hlasy i soudce, zbytek světa k Americe zrovna nevzhlížel jako k modelu moudré a racionální vlády.
V minulosti dokonce leckdo hleděl na americkou zahraniční politiku se směsicí úžasu, frustrace a pohrdání. Vezměme si nesmyslné embargo Thomase Jeffersona, jež vedlo k bankrotům amerických podnikatelů a farmářů. Od Francie a Británie nezískal vůbec nic. Ani Kamala Harrisová, ani Donald Trump nenavrhují nic ani vzdáleně tak stupidního.
Politický lesk a diplomatické finesy nebyly nikdy silnou stránkou Ameriky. Státníci a aristokraté z velkých evropských impérií se vysmívali neotesaným americkým prezidentům a blábolivým diplomatům. Fašistickým a komunistickým diktátorům připadala Amerika chaotická, nezvladatelná a příliš lpící na staromódních ideálech politické a ekonomické svobody.
Tajemství amerického úspěchu zkrátka nikdy nespočívalo v excelenci tamějších technokratů, v transparentnosti politického systému a lesklé výkonnosti vládního soustrojí. Ameriku žene dopředu právě nasazení a síla turbulentní nezvladatelné společnosti.
Disruptivní inovace a excentrické politické ideje titánů, jako byl Cornelius „The Commodore“ Vanderbilt či je Elon Musk, dělají pro americký úspěch více než nějaké politické ideje z Harvardu.
Modrá i červená Amerika jsou hluboce rozdělené, ale taky zůstávají hluboce americké. Modrá Kalifornie dala světu informační revoluci, v modrém San Francisku se projíždějí robotické taxíky bez řidiče. Červený Texas daroval světu fracking, revoluční těžbu ropy z břidlic, a pracuje na tom, dostat lidstvo na Mars. Transformační finanční inovace odtékají z modrého Manhattanu, zatímco červená Florida integruje migranty z celého světa do nové podoby amerického snu.
Volby jsou důležité, ale duch země je důležitější. Politický leadership Ameriky je možná slabý, ale USA zůstávají majákem naděje ve světě, který světlo potřebuje. Americký lid a americký duch jsou důležitější než volby.
…
Gideon Rachman v dnešním komentáři pro Financial Times upozorňuje, že oba kandidáti na prezidenta mají fundamentálně odlišný pohled na americkou globální roli a cestu k zajištění míru (https://www.ft.com/content/189fbe9d-9777-47b9-8fe0-90ad37395cf1).
„Zabráním 3. světové válce,“ slíbil nedávno Donald Trump. Jeho kandidát na viceprezidenta J. D. Vance trvá na tom, že Trump je „mírový kandidát“. Bylo by snadné pominout tyhle bombastické řeči. Pod povrchem sloganů a útoků se skrývá fakt, že oba kandidáti mají fundamentálně odlišné názory na to, jak zabránit světovému konfliktu.
Trumpův názor na americkou zahraniční politiku nás vrací před rok 1941. I tehdy existovaly vlivné názorové skupiny, které byly proti americkému angažmá v 1. a 2. světové válce. Trump chce zůstat daleko od konfliktů v zahraničí. Podobně jako Thomas Jefferson se dívá podezíravě na „zamotané aliance“.
Dnešní republikáni tvrdí, že demokraté se stali partají zahraničních vojenských intervencí. Poukazují na to, že Kamale Harrisové pomáhá v kampani Liz Cheneyová, o níž Trump říká, že je „válečný jestřáb“. Podle kandidáta na viceprezidenta J. D. Vance chtějí Trumpovi oponenti Ameriku zatáhnout do „prapodivných vojenských konfliktů“.
Tábor Harrisové se podle Rachmana drží washingtonského konsenzu nastoleného po roce 1945. Lekcí z 1. a 2. světové války zůstává, že Amerika je nakonec vtažena do evropské války. Takže je lepší udržovat mír skrze vojenské aliance, jako je NATO, které odstraší a zadrží potenciální agresory.
Kontrast těchto vizí se projevil v červnové debatě mezi Trumpem a Bidenem. Trump řekl, že válka na Ukrajině nemůže být americkou prioritou, protože mezi Amerikou a Evropou je „oceán“. Biden opáčil, že žádná evropská válka jen v Evropě nezůstane. Když se Putin zmocní Ukrajiny, půjde do Polska a dál.
Debata byla jistě fragmentovaná a jde jen o stručné útržky. Od 2. světové války uplynulo 80 let, takže nepřekvapí, že starší doktríny leckdo zpochybňuje. Navíc nákladné a nakonec prohrané války v Iráku a Afghánistánu zvýšily nechuť Američanů vojensky se angažovat v zámoří.
Šance na seriózní debatu jsou slabé. Trump si vnitřně odporuje. Harrisová je podle něj válečnice, ale zároveň se prý americkým nepřátelům jeví jako slabá. Vance chce dosáhnout míru „skrze sílu“.
Politika zdrženlivosti uplatňovaná Trumpem je podle Rachmana riskantní. Jeho nechuť k zahraničnímu angažmá Ameriky je podepřená podezřívavostí vůči americkým spojencům, s tím, že Ameriku okrádají a zneužívají. Pro demokraty jsou základem pozice „míru skrze sílu“ právě globální aliance se spojenci, což je hlavní americké aktivum ohledně odstrašování Ruska a Číny.
Každopádně jsou argumenty z kampaně špatným průvodcem pro to, co se ve skutečnosti stane. V roce 1916 vedl Woodrow Wilson prezidentskou kampaň jako mírový kandidát. O rok později vstoupila Amerika pod jeho vedením do světové války.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
