Řeč kanadského premiéra Marka Carneyho je důkladně rozebírána všemi důležitými světovými analytiky. Zaujala i u nás (kde jsme většinou od světových debatních trendů spíš odříznuti), a to především proto, že Carney citoval Havlovu esej Moc bezmocných, což je zcela jistě nejdůležitější Havlovo dílo. A v tomhle díle je zase logicky nejdůležitější ten zelinář.
Na sociálních sítích (a v Česku především) je celá kauza jeho řeči kýčovitě polarizována: je to jako vždy a jako se vším. Takže jedni říkají: Carney je krásný, statečný a hodný. Postavil se v Davosu zlému Trumpovi, odporoval mu a citoval Václava Havla, takže se dal na stranu pravdy, dobra a lásky. Pro druhé je Carney levičák a pokrytec. Co si to dovoluje, citovat Havla? Zvlášť když se zrovna vrátil z Číny, se kterou jménem Kanady uzavřel strategické partnerství.
Pokusím se tedy o vyvážené hodnocení. Dosud jsem nebyl žádným velkým fanouškem Marka Carneyho. Jako šéf kanadské centrální banky provedl zemi finanční krizí po roce 2008. Správně pochopil, že je potřeba napumpovat do systému likviditu. Ale hlavní, osudová dramata se v té době děla jinde – a vlastně asi stačilo být v souladu s tehdejším šéfem americké centrální banky Fed Benem Bernankem. Od roku 2013 do roku 2020 byl Carney jako první cizinec guvernérem britské centrální banky Bank of England. To bylo ale období, kdy globální inflace spokojeně spala za pecí, byla to dlouhá doba nízkých či nulových úrokových měr. Pro centrální bankéře celého světa vcelku pohodové období.
Co mi vadí, se týká zelené ideologie. Carney je jedním z nejvýznamnějších proponentů globální iniciativy ESG (environmentálních a sociálních pokynů) a toho, že se ESG propsala jako mainstream do západního bankovního a finančního systému. V roce 2020 založil iniciativu Scaling Voluntary Carbon Markets, kterou sponzoroval The Institute of International Finance, který je zase odnoží největších bank světa. V roce 2021 Carney založil GFANZ, Glasgow Financial Alliance for Net Zero, jíž dosud šéfuje. Je tedy jedním z hlavních hybatelů a iniciátorů zeleného bankovnictví a zelených finančních trhů, což mimochodem vedlo k tomu, že banky přestaly půjčovat na zbrojní byznys – a to podle mého soudu přímo a drasticky ohrozilo obranyschopnost Evropy i celého Západu. Zároveň tyto iniciativy zkomplikovaly zbrojním firmám přístup na finanční trhy. Kromě toho podobné iniciativy, jež se staly hlavním proudem, zatížily firmy (především ze Západu a dvakrát především z Evropy) další vlnou iracionální byrokracie a nákladného výkaznictví. Carney tedy patří do mocné technokratické elity (a je tak v tomto smyslu typickým „člověkem z Davosu“), které se vždy dokážou zařadit podle módních ideologických trendů – a po cestě na tom ještě vydělat.
Carney byl též poradcem Justina Trudeaua, někdejšího kanadského premiéra, a osobně pomáhal řídit velmi tvrdé zásahy kanadských federálních autorit proti nepřizpůsobivým během covidové pandemie. Tehdejší opatření jsou jistě téma k otevřené demokratické diskusi, ale to, že mnohým odpůrcům očkování v Kanadě byly vypnuty finanční služby včetně kreditních karet a podobně, je podle mne za hranou. Kanada a Austrálie prosluly vůbec nejtvrdším postupem vládních autorit v rámci covidové pandemie na světě.
To samozřejmě vyvolalo vlnu odporu, a nebýt toho, že si Donald Trump počínal se svými výroky o tom, že se Kanada stane dalším státem USA, jako slon v porcelánu, už nikdy by kanadští progresivní liberálové parlamentní volby nevyhráli. Než Trump začal „zabírat Kanadu“, konzervativci jasně vyhrávali. Ale pak najednou začali vypadat jako Trumpovi spojenci, před nimiž je třeba se bránit.
Na druhou stranu, to, že se mi někdo ideologicky protiví, neznamená, že nemůže říct něco důležitého či správného. Carney má pravdu v tom, že kdo není u stolu, skončí na jídelním lístku. Projev psal v době, kdy nemohl vědět, s čím Donald Trump do Davosu přiletí. – Taky jsme se mohli dozvědět, že právě vojensky zabírá Grónsko. Intenzivnější spolupráce menších a středních hráčů po celé zeměkouli je myšlenka správná. Je to škoda, je to smutné, ale jenom na Ameriku se už bohužel spoléhat nemůžeme.
Jak si může brát Havla do úst někdo, kdo uzavírá strategické partnerství s Čínou, která vraždí Ujgury, porušuje lidská práva a podrobuje vlastní obyvatelstvo permanentnímu monitoringu a bodování? ptá se leckdo. Proč si ale někdo myslí, že by v současné komplikované situaci měl Havel jasno? To, že jasnozřivě popsal podstatu husákovské normalizace, neznamená, že by stejně geniálně nazřel současný, nesmírně komplikovaný stav, kdy spojenci vyhrožuje agresí spojenec. Čína sice porušuje lidská práva, ale odtud je na rozdíl od Ruska dost daleko. Čína využívá příležitosti a v době, kdy Trump záměrně vyvolává nejistotu, nepřehlednost, nespolehlivost, nestabilitu, nejistotu a chaos, nabízí okolnímu světu stabilitu a předvídatelnost. A navíc: podle zbrusu nové obranné strategie USA chce mít pragmatický vztah s Čínou i Amerika. Tak proč by ho nemohla mít Kanada a ostatní?
Co se zelináře týče, nejsem si jist, že to Carney pochopil. Havlův zelinář není někdo, kdo skrytě touží po svobodě a po tom, že bude zbaven strojového, vyprázdněného rituálu. Po svobodě v minulém režimu toužili jiní. Zelináři, pumpaři, vlekaři, řezníci, taxikáři, veksláci, svazáci a nástěnkáři to nebyli. A bezpečnostní závislost na USA jsme si do výkladní skříně jako vyprázdněný rituál nikdo nedávali. Prostě tak nějak víme, že to tak je, a nevíme zatím, jak se toho rychle zbavit. Určitě ale není správné se bát. To není správné nikdy.
To už mi Havlova zelináře připomínaly spíše světové či západní banky, které si pod Carneyho kuratelou dávaly deset let do výkladní skříně uhlíkovou neutralitu a inkluzi. To je naopak vyprázdněný rituál jako řemen. A nejsem si jist, jestli se Carney nechce trochu odpojit od USA, aby mohl kázat světu uhlíkovou neutralitu bez USA.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
