Komentátor deníku The Wall Street Journal Walter R. Mead se v komentáři zabývá scénáři, které čekají Kubu. Tamější režim se potácí s nejhorší krizí od pádu Sovětského svazu. Mnoho příznivců Trumpova MAGA hnutí věří, že komunistická diktatura brzy padne a před volbami to vylepší Trumpovu i republikánskou image v zahraniční politice.
Jenže život asi nebude tak jednoduchý. Podle Meada je kubánská vláda odolnější, než si její kritici myslí, a její pád může americkým politikům život spíš zkomplikovat než zjednodušit.
Kubánský komunismus přežívat umí. Mnoho pozorovatelů v 90. letech věřilo, že kolaps komunismu ve střední a východní Evropě se rozšíří globálně. Ale kolaps SSSR univerzálně nakažlivý nebyl. Na Kubě a v KLDR komunismus přežil. V Číně a ve Vietnamu dokonce prospívá. V Pekingu a Hanoji zavedli protržní reformy a svoje verze proexportně orientovaných rozvojových strategií, které předtím poháněly vzestup tolika jiných asijských zemí.
V Severní Koreji se báli, že reformy po čínském vzoru by ohrozily absolutní kontrolu Kimovy dynastie, a vybudovali jaderný arzenál, který má zajistit, že režim u moci zůstane. Až dosud tato strategie fungovala.
Castro a jeho následovníci došli k závěru, že Kuba je tak blízko USA, že čínský nebo severokorejský scénář tam nemůže fungovat. Kdyby se Kubánci otevřeli americkým investicím, ty by brzy ovládly celou kubánskou ekonomiku. A žádný americký režim by nedovolil, aby Kuba měla jaderné zbraně.
Kubánský plán kombinoval brutální kontrolu domácí populace s programem limitovaného otevření se pro investory a byznys. Povolil vstup některým zahraničním investorům (například kanadským a španělským hotelovým řetězcům), ovšem za velmi přísných podmínek. Armáda začala plně kontrolovat turistický průmysl. Během ekonomické krize režim povolil menší soukromý byznys a služby (ubytování, oprava bot). Jakmile se ale podmínky zlepšily, šrouby limitující tento byznys se zase utáhly.
V Havaně se také naučili využívat kubánskou diasporu v USA jako zdroj tvrdé měny. Kubánci v Miami či v Madridu jsou velmi pracovití, schopní a úspěšní a posílají peníze svým rodinám na Kubě. Tam, kde východní Němci postavili zeď, vztyčili Kubánci pomyslnou budku na mýtné. Měna ze zahraničí se utrácí ve vládních obchodech. Antikomunisté v Miami a tvrdí odpůrci kubánského režimu jsou de facto největšími finančními podporovateli režimu kvůli tomu, že posílají peníze svým prarodičům, kteří by bez nich těžko přežili.
Kubánští zdravotníci a v menší míře i žoldnéři a bezpečnostní personál se stali dalším vývozním artiklem a zdrojem tvrdé měny. Kuba zůstávala zoufale chudá, ale režim přežíval. Od roku 2000 začala Chávezova chudá Venezuela zásobovat Kubu levnou ropou. Už před lednovou americkou intervencí ve Venezuele musel Caracas tento vývoz omezit, aby se nakonec po lednu zastavil úplně.
Dotace jsou pryč, turismus kolabuje a zahraniční investoři se stahují. Platby z exilu jsou dnes to jediné, co drží režim při životě. Dosud se ale kubánská politická elita netváří, že by přistoupila na systém „Rozděl a panuj“, který Američané spustili ve Venezuele. Podle Meada bychom neměli zapomínat, že režim dokázal vzdorovat Američanům už za Eisenhowera.
Taky bychom podle autora neměli podceňovat hrozbu sociálního a ekonomického chaosu, kdyby režim padl. Může přijít vlna migrací a zemi si mohou rozebrat drogové kartely. Pak by asi opravdu musela přijít americká intervence.
Trumpova administrativa dostala Kubu na kolena tím, že zastavila dovoz ropy. Otázka je, jestli Američané dokážou pomoci Kubáncům na cestě ke svobodě a prosperitě.
...
Tolik W. R. Mead. Kuba má nepochybně obrovský ekonomický potenciál a otevření se zahraničním investicím by ekonomiku mohlo rychle rozjet. Potenciál turismu na kubánských plážích je skoro nekonečný, k tomu rum, doutníky, cukrová třtina atd. Ale problém je kredibilita a udržitelnost režimu, který by chtěl reformy po čínském či vietnamském vzoru zavádět. Tohle jsou recepty z 90. let, možná z první dekády tohoto století.
Jakmile režim liberalizujete, tak kdo má nohy a ruce, bude chtít odjet na Floridu nebo do Španělska. Dobře, třeba se to časem srovná a leckdo se vrátí. A ti, kteří zůstanou v Americe, určitě budou volit pravici. A podle toho, zda budou v USA u moci republikáni, či demokraté, budou či nebudou vítáni.
Jak to na Kubě dopadne, si neodvážím tipovat. Kuba není Haiti. Lidé tam jsou schopní a relativně vzdělaní, země má potenciál. Ale může se z ní stát i Haiti. Bohužel. Podívejme se, jak dopadl Libanon, kdysi kosmopolitní, nejbohatší, nejcivilizovanější a nejkulturnější země Blízkého východu. Blízkost USA sama o sobě není zárukou ničeho.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
