Ceny energií se řítí vzhůru s tím, jak válka v Zálivu přechází do módu „oko za oko, zub za zub“. Aby těch katastrofických scénářů nebylo málo, Niall Ferguson přichází v eseji pro Free Press s nápadem, že teď je možná historicky vhodná chvíle, aby Čína vyhlásila blokádu Tchaj-wanu.
Autor nejprve konstatuje, že válka s Íránem je ještě futurističtější válka než válka na Ukrajině. Nejenže obě strany používají drony, ale ty izraelské a americké dokonce navádí umělá inteligence. Možná je to první AI válka v historii. Ale stejně americko-izraelská kampaň naráží na jeden z nejstarších problémů: Kdo bude kontrolovat strategickou vodní cestu?
Nikdy není „zákon o nezamýšlených důsledcích“ tak jasný, jako když se komerční uzlové body stanou obětí války. Je sice móda zaměřovat se na finanční úzká hrdla, která mohou být využita sankcemi, ale nejstarší úzká hrdla jsou ta geografická: Hormuzská úžina, úžiny Černého moře, úžina Malakka, Suez nebo Panamský kanál. V okamžicích války jsou to kritická místa. Pomůže historie Trumpově administrativě v rozhodování?
Před ropou tady bylo obilí. V předindustriálním světě byly zásadní zdroje zemědělské. V 19. století se industrializované ekonomiky staly zvýšeně závislými na dovozu potravin. Británie dovážela 80 procent pšenice, 40 procent masa a veškerý cukr.
Na počátku 1. světové války činilo zrno vyvážené z černomořských přístavů 30 procent světové spotřeby a 15 procent britské spotřeby. Úžiny Bospor a Dardanely byly ještě důležitější než dnes.
Kontrola nad úžinou Dardanely byla klíčovou pro mocenskou rovnováhu v 19. století. V létě roku 1914 propukla globální finanční krize, která způsobila dokonce uzavření trhů. Britští vojenští plánovači původně zamýšleli využít námořní a finanční sílu k blokádě Německa a k restrikci dovozů do této země. Jenže přístup se změnil. V obavě z nedostatku potravin a vysokých cen se britská vláda rozhodla k obrovským dotacím pro pojišťování britské námořní flotily. Vláda vyhlásila monopol na cukr a dotovala dovoz masa.
Pozornost Británie se soustředila do Francie a Belgie a britská vláda podcenila narůstající napětí s Tureckem. V září 1914 Turecko zavřelo průliv Dardanely. Dál už je to vcelku známé: britský výsadek v Gallipoli, porážka Británie a jedna z největších tragédií 1. světové války. Tragický boj o tuto úžinu by si měli aktéři současné války dobře prostudovat. Turci tehdy potopili šestnáct britských vojenských lidí. Tehdy šlo o vývoz ruského obilí, možnost ulevit Rusku a mít ve válce Řecko na straně Británie.
Příklad amerických operací v Hormuzském průlivu v 80. letech je pro změnu pozitivní. Americkou vládu – poučenou významem ropy po dvou ropných krizích v 70. letech – se v době íránsko-irácké války rozhodl ohrožený Kuvajt požádat o eskort svých tankerů. Američané s tím nakonec souhlasili. A vyhlásili operaci Earnest Will. Její průběh byl komplikovaný, pletli se do toho všelijak Sověti a kuvajtský supertanker SS Bridgeton najel na minu. Írán přitom rozmisťoval další. Do dubna 1988 se americká mise rozšířila a americké vojenské námořnictvo eskortovalo celkem sto konvojů, přičemž každý tvořilo více než 200 komerčních plavidel. Americká intervence v „tankerové válce“ v 80. letech byla o to úspěšnější, oč byla britská intervence na Gallipoli nešťastnější. O důvod víc dnes obojí podrobně znát.
Třetí úžina, kterou Ferguson rozebírá, je ta Tchajwanská. Čínský vojenský útok na Tchaj-wan není moc pravděpodobný. Číně by asi stačila vojenská blokáda ostrova, přesněji Tchajwanského průlivu. Možná Čína nebude chtít ani to a počká si na politický vývoj na ostrově, kdy se ve volbách může dostat k moci strana spřátelená s Čínou. Pokud by se Čína rozhodla k vojenské a námořní blokádě, nejlepší načasování by bylo zřejmě právě teď. Pro Američany jsou strategicky klíčové tři oblasti: Evropa, Blízký východ, a indo-pacifická oblast. Momentálně mají kapacitu vést plnohodnotnou válku pouze v jedné z nich.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
