Novinky dnešního dopoledne: americký prezident Donald Trump odložil ohlášené bombardování íránských elektráren o dalších deset dní. Na ceně ropy se to ale nijak pozitivně neprojevilo, právě naopak: vyšplhala na 110 dolarů za barel. Americké deníky oznámily, že Pentagon zvažuje vyslání dalších 10 000 vojáků do oblasti Blízkého východu. Zároveň je Donald Trump přesvědčen, že jednání s Íránem má smysl, a někde nějaké takové – skrze zprostředkovatele jako je Pákistán – asi probíhá.
Záplava odsuzujících komentářů na americký postup na člověka vyskakuje odevšad, oceňuji proto, že včerejší newsletter serveru eurointelligence.com se pokouší o jistý odstup a nadhled. Když pozorujeme diplomacii, je dobré si připomenout aforismus historické legendy Talleyranda: Řeč byla člověku nadělena, aby zakryla jeho myšlenky. Veřejně formulované diplomatické výměny jsou z definice mlhavé a je obtížné je číst. Proto je podle serveru důležitější podívat se na samotný proces, a nikoli na obsah veřejných sdělení.
Když se podíváme na americký 15bodový plán (Íránem odmítnutý) a íránskou pětibodovou protinabídku, je asi zjevné, že válka neskončí zítra. Kromě toho by ale naše mysl měla zůstat otevřená. Víme, že obě strany jsou od sebe stále velmi daleko, obě ale nějakým způsobem vyjádřily zájem válku ukončit. Nabídky ani protinabídky vůbec negarantují, že strany dosáhnou dohody. Vzájemné nabídky jsou ale nutný předpoklad, bez kterého dohoda není možná vůbec.
Také se trochu začíná rýsovat to, o čem se bude v budoucnu opravdu jednat a o čem určitě ne. Žádná strana už nevyhlašuje maximalistické požadavky. Američané už nemluví o změně režimu v Íránu a Írán nemluví o tom, že se mají Američané stáhnout z Blízkého východu. Klíčové otázky se budou týkat íránského jaderného programu a ekonomických incentiv pro Írán. Američané budou trvat na úplném rozebrání a ukončení íránského jaderného programu a efektivní kontrole tohoto procesu. Íránci žádají nějaké válečné reparace (to jim asi nevyjde) a nějaké formální uznání jejich ekonomické kontroly nad Hormuzským průlivem.
Finální dohoda skončí zřejmě někde uprostřed. Je samozřejmě těžké si představit, že Írán bude souhlasit s totálním zákazem a rozebráním jaderného programu i zákazem obohacování uranu, dokud bude mít pocit, že je schopen nějakého boje a odporu. Stejně tak nelze počítat s tím, že by Američané povolili Íránu vybírat mýtné na nejdůležitější námořní trase pro přepravu ropy na světě.
Co chtějí obě strany, začíná být jasnější. Pro Ameriku to jsou garance a limity íránského jaderného programu. Írán chce nějaké uvolnění z úplné ekonomické izolace. Mezi těmito dvěma stanovisky je celý vějíř možností. Budou-li využity, nebo ne, to je samozřejmě úplně jiný příběh.
Nejistota spočívá například v tom, zda obě strany považují škody, které utrpěly, za dost velké na to, aby se opravdu chtěly dohodnout. Pokud absentuje jasná převaha jednoho hráče a schopnost si něco vynutit, je nejlepší podmínkou pro ukončení války zaseklý konflikt, který vzájemně zraňuje obě strany. To je situace, kdy ani jedna strana nemá realisticky žádnou naději na překonání té druhé a obě víc ztrácejí tím, že válka pokračuje.
Možná v tomto bodě jsme, možná se tam blížíme, možná ne. Pro Američany jsou největší otázkou ekonomické dopady války. Vysoké ceny ropy, nedostatek klíčových surovin. Tady budou nejvíce dotčeni ekonomičtí spojenci USA v Asii, na Dálném východě, v Perském zálivu a brzy i v Evropě atd. To ale Donalda Trumpa tolik nezajímá. Přímé ekonomické dopady války na USA jsou zatím velmi mělké.
S Íránem je to složitější, obrovské vojenské kapacity byly skutečně zničeny, ala jak dlouho lze odolávat různým dronům, se špatně odhaduje. Nevíme ani, kolik Írán získá z vyšších cen ropy, kterou stále exportuje, a kolik z mýtného za průjezd tankerů Hormuzským průlivem.
Žádná ze zemí taky neexistuje ve vakuu. Rusko má například velký zájem na tom, aby válka pokračovala: vydělává na vyšších cenách ropy i na tom, že Ukrajina získá kvůli vyšší konkurenci méně prostředků protivzdušné ochrany – ovšem za vyšší cenu.
Jaká je pozice Izraele? Americkému 15bodovému plánu nefandí. Z pohledu Izraele musí být íránský režim zničen. Izrael nemá zájem na únikové cestě pro tento režim. Zároveň je ale Izrael vojensky závislý na USA.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
