Jak na zaškrcená hrdla typu Hormuzského průlivu. A oslabené NATO

Od vypuknutí pandemie covidu před šesti lety se podle dnešního newsletteru serveru eurointelligence.com dá vystopovat, jak je to s úzkými hrdly (či dokonce rovnou zaškrcenými hrdly) a reakcemi na ně. Ať už jsou to úzká hrdla geografická (jako Hormuzský průliv), nebo surovinová. 

První poučení spočívá v tom, že využití úzkých hrdel může být extrémně efektivní, zvláště krátkodobě a střednědobě, asymetrická zbraň proti někomu s nízkým prahem bolesti. Na druhou stranu se hned rodí úsilí, jak se zaškrceným hrdlům vyhnout, jak najít náhradní trasy a alternativní řešení. Stojí to sice čas, úsilí a peníze, ale časem prostě přestanou být zaškrcená hrdla efektivní. Ať už jde o ropu z Perského zálivu, čínské vzácné kovy, americké banky, nebo přesné evropské strojírenství. 

Momentálně jsme svědky krátkodobých a dlouhodobých odpovědí na blokády Hormuzu. Krátkodobě většina aktérů, kteří mají k dispozici rezervy, tyto rezervy hojně čerpá a využívá, aby se vyhnula nabídkovému a cenovému šoku. USA dávají na trh 1,2 milionu barelů ropy denně z vlastních strategických rezerv. Kolik přesně vypouští na trh rezerv Čína, nevíme, ale určitě to bude víc než v případě Ameriky. 

To je samozřejmě jen ono krátkodobé řešení. Pokud nějaká země dokáže disrupce a zaškrcení dodávek vysedět – třeba několik měsíců jako Čína –, může tak činit jenom po tuto omezenou dobu. Dlouhodobá strategie je úzké hrdlo obejít. Tak například Spojené arabské emiráty (SAE) před několika dny oznámily, že urychlí stavbu rozšíření ropovodu a přístavních kapacit do přístavu Fudžajra na opačné straně Hormuzu. Existující ropovod pobere 1,8 milionu barelů denně, od roku 2027 to bude dvojnásobek. 

Saúdská Arábie je zemí, která má z postižených zemí největší kapacitu Hormuz obejít. Současná krize je dokonce pro Saúdy velmi lukrativní. Mohou – a také tak činí – exportovat pět milionů barelů ropy skrze přístav Janbú v Rudém moři, a to díky ropovodu, který tam vede přes celou zemi až z Perského zálivu. V prvních měsících války se dokonce příjmy Saúdů z exportu ropy z roku na rok zvýšily. Zvýšení ceny vyrovnalo ztráty z menšího množství exportovaných barelů. Ani SAE na tom nejsou špatně. Nejvíce postiženými zeměmi jsou Kuvajt a Irák. 

Vyhnout se Hormuzu není jediný způsob. Je tu i produkce mimo země sdružení OPEC, především ta americká. Krátkodobě to tolik nepomáhá, ale pokud se ceny stabilizují na o něco vyšší úrovni, americká produkce ještě dramaticky vzroste. Další smysluplné řešení spočívá v tom, že se bude spotřebovávat méně ropy. Registrace elektrických aut v EU například letos v dubnu meziročně vzrostla o 27 procent. Roste prudce i poptávka po čínských solárních panelech. 

Je to paradox zaškrcených hrdel a jejich využití. Jako strategie pro jednotlivé státy a geopolitické aktéry to nejlépe funguje jako zastrašení. Pokud to ale opravdu uděláte a něco skutečně zaškrtíte, vyvoláte reakci, která vám nakonec vezme karty z ruky. Portugalci se začali plavit kolem Afriky, aby se vyhnuli nástrahám Osmanské říše. Britové vybudovali plantáže kaučukovníku v jižní Asii, aby se vyhnuli brazilskému monopolu. Stejně tak dnes SAE buduje ropovody a Čína vyváží elektrická auta. Rusko a Írán sofistikovaně obcházejí americké finanční sankce a Čína posiluje vlastní kapacity na výzkum a vývoj nejpokročilejších čipů. 

Úzká či zaškrcená hrdla samozřejmě musejí být brána vážně a je třeba pečlivě počítat náklady alternativních řešení. Stále žijeme v globalizovaném světě, ten se jen zasekl ve své trajektorii. Důsledkem je krátkodobá zranitelnost a velká inklinace mnohých k tomu, že budou nahlížet na svět jako na hru s nulovým součtem, kdy se zdá využívání úzkých hrdel jako chytrá strategie. 

… 

Tentýž server se zabývá tím, jak Američané oslabují své angažmá v NATO. Američané pochopitelně nemohou z NATO odejít bez dvoutřetinového souhlasu Senátu. Trumpova administrativa ale může provést uvnitř Aliance leccos, co zredukuje americké angažmá a otřese důvěrou mezi partnery. 

Největší problémy nastaly koncem roku, kdy Trump hrozil obsazením Grónska, které je samo prostřednictvím Dánska členem NATO. Evropští spojenci protestovali, konaly se krizové schůzky. Naléhavost pak zmizela, Trumpa začalo zajímat něco jiného. Ale pachuť zůstala. 

Další test přišel s Trumpovým útokem na Írán. NATO se to netýkalo, ale Donald Trump tvrdí, že očekával podporu evropských členů Aliance. Evropské země prohlásily, že to není jejich válka, a odmítly spolupracovat na znovuotevření Hormuzského průlivu. Některé důležité evropské země dokonce odmítly Američanům přístup na své evropské základny. Trump z toho vyvodil, že spojenci v NATO nejsou pro Američany k dispozici, když to oni potřebují. 

Náměstek amerického ministra obrany Elbridge Colby vypracoval materiál, který má evropské spojence potrestat. Navrhuje vyloučit Španělsko, které nechce za obranu platit. Vyloučit člena z NATO sice nejde, ale Colby to navrhuje i tak. V březnu sesadil ředitele Pentagonu pro NATO, který byl zodpovědný za koordinaci amerických politik se spojenci. Většinu této práce nyní připravují juniornější úředníci, kteří si nedovolí prezidentské linii odporovat. Ministr obrany Hegseth a právě Colby pokračují v plánu stáhnout 5000 amerických vojáků z Německa, ale hlavně zrušili plánovaný přesun 4000 amerických vojáků do Polska, což je vůbec největší překvapení. 

Američané také ponížili velení US Army pro Evropu a Afriku v německém Wiesbadenu. Čtyřhvězdičkový generál bude nahrazen tříhvězdičkovým. Ještě asi přijde nějaká reakce Kongresu, ale zatím to vypadá, že Američané své angažmá snižují.