Výnosy z amerických státních dluhů vystřelily vzhůru s tím, jak trhy testovaly udržitelnost amerického zadlužení. Akciové indexy se prudce propadly. Nešlo však o reakci na obnovenou válku a růst cen ropy, nýbrž na tiskovou konferenci nového šéfa americké centrální banky Kevina Warshe, která se vůbec nepovedla. Warsh nepřesvědčil o tom, že bere boj s inflací vážně.
Dobře to glosuje John Authers na Bloombergu. Za zlatý standard nekomunikace je považován rozhovor s dr. Hastingsem Bandou, po dekády prezidentem Malawi. V roce 1962 – když byla kampaň za nezávislost Malawi v plném proudu – poskytl rozhovor BBC, kde na každou otázku odpověděl „to vám neřeknu“, případně parafrází téhož.
Warshovo představení během 45minutového interview bylo v něčem podobné – a trhům se to nelíbilo. Warsh nyní zvažuje tiskové konference zrušit. Zdvořilé plácání vynechá a půjde cestou dr. Bandy. Původně mělo jít – slovníkem Václava Klause – o neudálost. Úroky se nezměnily, chyběly zápletky a překvapivé prognózy. Warsh odmítl otázky o budoucích záměrech Fedu. Ale neudálost to nebyla. Financování federálního dluhu se po tiskovce prodražilo nejvíce za rok a třeba akciový trh Nasdaq se ocitl 10 procent pod vrcholem.
Uplynulých šest týdnů bylo plných událostí. Ceny ropy padaly a zase stoupaly s tím, jak konflikt na Blízkém východě mizel a znovu se vynořoval. Americká inflace a data o zaměstnanosti zůstala moderátní. Jenže tři guvernéři Fedu hlasovali disentně, pro zvýšení sazeb.
Warsh mohl disentní hlasování objasnit, jasně předestřít přesvědčivé důvody, proč byli jestřábi přehlasováni, a sám všechny utvrdit v tom, že i on zůstane do budoucna jestřábem. Jenže přístup typu dr. Bandy nepřesvědčil.
Reakce trhů naznačuje, že si Warshe vyhodnotily jako holubici. Převládající emoce byly zmatení a nečitelnost. Zároveň Authers konstatuje, že komunikační chyby dělal na počátku mandátu leckdo z minulých šéfů Fedu. Warsh má stále šanci se z chyb poučit. Trhy si nové šéfy vždy testují. Tenhle dostal okamžitě žlutou kartu.
…
Podle článku Gideona Rachmana pro deník Financial Times se mohou regionální války snadno spojit v globální konflikt. Ruská invaze na Ukrajinu vedla k nejkrvavější válce v Evropě od roku 1945. Do konfliktu mezi Íránem, USA a Izraelem už je přímo zataženo 12 zemí. A Severní Korea zrychlila vyzbrojování a znovu deklaruje cíl sjednocení s jihem. Čína cvičí kolem Tchaj-wanu blokádu zásobování ostrova.
V současnosti to dotud vypadá, že jsou všechny tyto konflikty separátní. Ale začínají se překrývat. Írán obvinil Ukrajinu, že potopila íránskou obchodní loď v Kaspickém moři. Ukrajinci útok potvrdili, ale tvrdí, že mířili na vojenský náklad mířící do Ruska.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj varuje, že KLDR plánuje poslat dalších 30 000 vojáků, kteří se mají přidat na stranu Ruska proti Ukrajině. Když se tam objevili poprvé před dvěma lety, už tehdy mluvil o prvním kroku ke světové válce. V momentu, když se Ukrajina dostala do konfliktu s Íránem, byl učiněn další krok.
První a druhá světová válka probíhaly na více kontinentech najednou. V obou konfliktech existovaly globální aliance. Mezi lety 1939 a 1945 soupeřily mocnosti Osy, tedy Itálie, Německa a Japonska, s aliancí Británie, USA a SSSR.
Současné konflikty už začínají splňovat některá kritéria světového konfliktu. Překrývající se války se nyní týkají dvou kontinentů – Evropy a Asie. Oba konflikty mají vliv také na Afriku. Leckdo z amerických stratégů mluví o nové ose odporu či nepřátelské ose Rusko, Čína, Írán a KLDR. Obrázek komplikují Trumpova nepřátelská vyjádření na adresu mnohých spojenců či fakt, že Izrael je mnohými státy v Evropě vnímán jako zavrženíhodný. To je pak složitější identifikovat antiamerickou či antizápadní osu.
Motivy konfliktu mezi Ukrajinou a Íránem nejsou zcela čitelné, Iránci zásobují Rusko drony Šahíd, ale Zelenskyj chce též zabodovat u Trumpa. Doprava přes Kaspické moře taky pomáhá Íránu obcházet americké sankce.
Ukrajinci možná mají pocit, že se jejich pozice ve válce s Ruskem zlepšuje. Ale přísun čerstvých sil z KLDR Rusku zcela jistě pomůže. Žádná formální aliance nepřátelské osy zatím neexistuje, ovšem všechny čtyři země mají společný cíl: oslabení americké moci a síly a dominanci ve svém okolí. Čína také aspiruje na to, stát se nejmocnější zemí na světě. Washington i Peking zatím dávají dobrý pozor, aby jejich rivalita nepřerostla v otevřený konflikt. To je povzbudivé, k další světové válce může přesto dojít. Historie 20. století dokládá, že regionální konflikty a špatný odhad ze strany velmocí bývají smrtelná kombinace.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.