Komentátor deníku The Wall Street Journal Gerard Baker píše, že ve válce s Íránem jde o další asymetrickou válku 21. století. K vyhlášení vítězství stačí nepříteli perspektiva přežití.
Když byla irská teroristická organizace IRA v roce 1984 s bombou sotva metr od hotelového pokoje Margaret Thatcherové v Brightonu, vydala tato organizace oficiální prohlášení o nepovedeném atentátu: „Dnes jsme neměli štěstí, ale pamatujte si: nám stačí mít štěstí jenom jednou. Vy potřebujete mít štěstí pořád.“
Jazyk to byl chladnokrevný (zabito bylo pět členů Konzervativní strany), ale brutálně přesně zachytil povahu asymetrické války. V konfliktu mezi dvěma vojensky nesouměřitelnými stranami mají obě strany různé cíle, metody i taktiku. Slabší strana mívá laťku pro úspěch nastavenu mnohem níže. Stačí mít štěstí občas a podkopávat odhodlání a morálku silnější strany.
I teroristické státy bojují asymetricky – a to by už Američané měli vědět, protože jiné než asymetrické války vzhledem ke své vojenské síle vést ani nemohou. S tím, jak válka s Íránem pokračuje, se zdá, že se to Američané znovu za pochodu učí. Írán vůbec nepotřebuje mít nad USA vojensky navrch. Naopak může nerovnováhy využít k prosazování taktiky a cílů, které jsou pro něj výhodné. I když byla většina vojenských schopností Íránu zničena, stačí mu využívat levné drony a miny. A využívá též tři prvky strategické asymetrie:
První z nich je nižší práh bolesti. Írán utrpěl obrovské ekonomické a lidské ztráty, přišel o nejvyššího vůdce a polovinu vlády i velení a odcizil si všechny sousedy. Nemusí ale nikomu skládat účty. Slavný francouzský maršál Ferdinand Foch měl za 1. světové války říci: „Můj střed začíná být průchozí, na pravém křídle se stahuji. Situace je nadmíru výtečná. Útočím.“ Podobně to asi vidí mulláhové.
Američané ztratili 13 vojáků. Je to sice tragédie, ale se ztrátami Íránců to nelze srovnávat. Jenže cena ropy už je 100 dolarů za barel a úroky letí vzhůru. Práh bolesti byl překročen a Íránci to dobře vědí. Dobře si všímají Trumpových slov, že válka už byla „skoro vyhrána“ a „blíží se k ukončení“.
Druhá asymetrie je asymetrie cílů. Američané zdůrazňují svůj úspěch v ničení íránských jaderných schopností a jiných aktiv v rámci blitzkriegu pyrotechniky. (Kolikrát bude třeba likvidovat – Trump používá termín obliterate – tu samou věc?) Írán potřebuje pouze úzce vybrané cíle, skrze které může držet své nepřátele jako rukojmí. Můžeme si to představit jako páku podobnou té, jež se používá ve světě financí. S málem může Írán docílit velké návratnosti.
Samozřejmým příkladem je íránská schopnost zavřít Hormuzský průliv s tím, že může být potopeno či vyhozeno do povětří několik tankerů pomocí jen pár dronů. I útoky na státy v Zálivu představují nízkonákladovou aktivitu s gigantickými vysokonákladovými dopady.
Také představa ukončení celé věci je asymetrická. Američané a Izraelci mají různé cíle, ale asi se shodnou, že za vítězství lze prohlásit seriózní degradaci íránských ofenzivních schopností. Íránskému režimu naproti tomu stačí přežít.
Baker se přiznává k tomu, že na začátku konfliktu vyjádřil optimismus, že izraelsko-americká operace může splnit cíle. Stále je to možné, ale obě strany vedou úplně jinou válku na jiném terénu.
Nyní je docela pravděpodobný výsledek, že režim v Teheránu přežije, i když je těžce poškozen, a že bude časem schopen znovu vybudovat své vojenské schopnosti. A že zůstane hrozbou pro stabilitu a bezpečnost v oblasti. Zatímco USA a Izrael budou muset udržovat i budovat nákladnou a stálou ostražitost.
Finální asymetrie spočívá v tom, jak obě strany chápou pojem neprohrát. Pro Američany – i když jim administrativa bude říkat opak – neprohrát znamená porážku. Ve striktním slova smyslu Američané neprohráli ani válku v Iráku, ani v Afghánistánu. Ale ani tyto války nevyhráli. Prestiž USA v regionu byla poškozena, důvěra ve vládu doma podlomena a tolerance Američanů snášet náklady na války s neurčitým výsledkem skončila. Nevyhrát pro ně zkrátka představuje porážku. Pro slabší nepřátele Ameriky nevyhrát znamená vítězství. Jak dlouho budou Američané tolerovat pouhé nevyhrávání?
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
