Připomínáme si 35 let od pádu minulého režimu či sametového převratu. U nás v Česku se to připomíná a slaví skoro až rituálně jako každý rok. Ve světě – či v západním světě – je tomu ale jinak: na to, že jde o výročí takzvaně půlkulaté, se události před 35 lety připomínají docela chabě. Přitom konec studené války či pád železné opony, to byly převratné geopolitické události nejen evropského, ale globálního významu.
Důvody ochladnutí zájmu jsou zjevné. Kolektivní západ má jiné starosti: všichni řeší Trumpa. Jedna část západního světa se bojí populismu, druhá oslavuje vzpouru proti odtažitým elitám. Do toho tu máme ruskou agresi na Ukrajině a vůbec má lidstvo pocit, že má sto a jednu jiných starostí.
Nejprve k tomu osobnímu. Člověk dnes všude slyší, kterak bylo už od počátku podzimu 1989 zřejmé, že režim končí. Tedy já jsem si tím coby mladý disident a člověk ze světa nezávislé kultury nebyl jist až právě do toho 17. listopadu.
Na Albertov bych nešel. Jednak jsem 17. listopadu 1989 přivezl z porodnice dvojčata, jednak jsem musel odpoledne odjet – měl jsem koncert ve Žďáru nad Sázavou. I kdybych mohl, povolená svazácká demonstrace se mi zdála podezřelá. Byl jsem na všech předešlých demonstracích – první máje, osmadvacáté říjny, jednadvacáté srpny, Palachův týden... Často sebraný do antonu, zatčený, vyslýchaný. Taky jsme s kamarády podpisovali každou podpisovku, některou v hospodě omylem i vícekrát.
Hrál jsem v kapele, což bylo možné činit jen amatérsky a zdarma, i když na nás bylo vyprodáno. Topil jsem v kotelně, a když jsem do kotle házel koks, ani trochu mi nevadila představa, že bych to dělal až do důchodu; technologický pokrok jsem si v tomto ohledu nepřipouštěl. Byl jsem pevně rozhodnut žít a chovat se svobodně v nesvobodné společnosti, to se mi prostě líbilo a považoval jsem to za možné. Touha dělat si, co chci, svobodně tvořit a šířit samizdat a nezávislou kulturu se u mě nijak nesnoubila s tím, že bych snad měl pomáhat svrhnout režim. O tom režimu jsem si myslel, že je tady na furt, a snažil jsem se fungovat od režimu co nejvíce mimoběžně. Místo vojny jsem se raději nechal zavřít do blázince. A studovat v minulém režimu vysokou se mi hnusilo fyzicky.
Jiná věc byla pomáhat perzekvovaným přátelům a kolegům, chovat se solidárně, podepisovat petice a chodit na soudy s disidenty a demonstranty – to jsem bral jako samozřejmost.
Tolik čistě osobní rovina. Druhá rovina toho, proč jsem se změnou režimu nepočítal, je taky osobní, ale o něco analytičtější. Měl jsem – a asi i mé blízké okolí mělo – dojem, že k tomu, aby se u nás mohlo odehrát něco jako v Polsku, tu chyběla podpora dělníků a studentů. Pár tisíc intelektuálů, umělců, androšů, rockerů a pankáčů přece nemůže svrhnout režim se stranou, milicemi, armádou a policií, třebaže jde o režim ideově vyprázdněný, založený na prázdných a bezobsažných rituálech. To, že jsou někteří studenti s režimem nespokojeni, jsem zřetelně zjistil právě až 18. listopadu. První dělníci dorazili na Václavák až 23., a že budou dělat revoluci i herci z Majora Zemana, mne tehdy nenapadlo ani ve snu (televizi jsme neměli, ale herce jsem dělil na dva druhy: ty, kteří hráli v Majoru Zemanovi, a ty, kteří ne.)
Ani úprk východních Němců přes Prahu a pád Berlínské zdi mne o ničem nepřesvědčily. Češi a Slováci masově nikam neprchali.
Asi jsem nebyl až takový unikát. Dnes už na základě zveřejněných depeší víme, že západní ambasády – ani ta americká – v průběhu roku 1989 žádný pád režimu v Československu neočekávaly.
…
Postupně přejdeme z osobní roviny do geopolitiky. Komu připadá pád minulého režimu tak samozřejmý, ať si vzpomene, jak dopadli čínští studenti v červnu 1989. Nebo ať přemýšlí nad tím, proč se režim nezměnil v Bělorusku či proč například Ukrajina zažila po roce 1989 celé dekády úplně promarněných příležitostí pro „úprk na Západ“.
Z dnešního pohledu se mi okno příležitosti jeví jako velmi krátké. A přesvědčivě neumím vysvětlit (a z pohledu roku 2024 už dvakrát ne), proč nám ho Moskva vůbec poskytla a stáhla odtud okupační vojska.
Jednou z příčin pádu režimu byla tzv. Sinatrova doktrína. Eduard Ševardnadze pravil, že každá země východního bloku si to může dělat po svém (Sinatra: I do it my way.) V tom případě tu ale byla varianta, že by si to jakešovci s Adamcem také dělali po svém. Kdyby vydrželi dva roky a kdyby se v Rusku povedl vojenský puč proti Gorbačovovi (alternativní historie), mohlo být i u nás na dlouhou dobu druhé Bělorusko.
Nyní k otázkám, které si dodnes kladu, ale nemám na ně odpověď. Leckdo tvrdí, že komunistický režim padl proto, že byl vnitřně vyprázdněný. To je sice možné, ba pravděpodobné, ale úplně to nevysvětluje, proč se tentýž režim nezhroutil v Číně, ve Vietnamu ani v KLDR.
Další otázkou je argument ekonomické výkonnosti. Komunistické elity v SSSR si uvědomily, že Západ už nikdy nedoženou. To ale není důvod vzdávat se moci. Podívejme se na KLDR. Skoro to vypadá, že čím horší ekonomika, tím lépe se režim celé dekády drží. A argument, že Ronald Reagan – částečně fingovaně, tedy skrze hvězdné války – Sovětský svaz „uzbrojil“, a tak to sovětské elity raději zabalily? Je to sice možné, ale když režim chce, umí se přece udržet. Stačí k tomu ostnatý drát a samopaly.
Dostáváme se k oblíbené konspirační teorii: elity KGB nebo Státní bezpečnosti nechaly režim padnout, protože věděly, že na tom v rámci uvolnění zahraničního obchodu a privatizace vydělají.
Nejsem si jist. To, že na pádu režimu vydělaly, je jisté. To ale neznamená, že ho připravily. Jejich profitování na otevření trhu je jen logické. Tihle lidé měli na rozdíl od disidentů možnost cestovat, znali západní ekonomiky, měli tam kontakty, znali jazyky i účetnictví. Rakušan či Němec, který se rozhodne za bývalou železnou oponou něco prodávat, si najme spíš poslušného bývalého komunistu než bývalého disidenta, u kterého je navíc pravděpodobné, že má rebelující povahu.
A nakonec k Francisu Fukuyamovi a jeho slavné eseji o konci historie, jíž se dnes leckdo vysmívá. Liberální demokracie a tržní ekonomika zvítězily a už tu zůstanou. To se dnes leckomu jeví jako směšné.
Jenže dvě až tři dekády to platilo a tyto dva fenomény na světě skutečně převládly. A dvě až tři dekády, to je přece skoro věčnost. Ne jen nějaká epizoda. Vezměme si období naší první republiky. Trvala „jen“ dvě dekády – a jak moc se k ní vztahujeme!
Politologové to vidí různě. Podle jedněch se „historie vrátila“ v roce 2017, když se čínský prezident ustanovil prezidentem na věčné časy a stvrdil se konec nadějí na westernizaci Číny. Pro jiné se tak stalo už 11. září 2001. Zdálo se, že Francise Fukuyamu střídá Samuel Huntington.
Končí tedy demokracie? Celý západní svět je zatížen hlavně obrovskou polarizací. Část lidí se bojí autoritářů, novofašistů a nacionalistů, část diktátu genderově-klimaticko-migračních pokrokářských a uvědomělých elit a jejich jediného správného názoru. Kompromis je špinavé slovo – ale na kompromisu, dialogu a vzájemném naslouchání demokracie stojí. Za komunismu jsem si demokracii představoval tak, že se lidé bytostně radují z toho, že mají různé názory. Kam se to podělo?
Co se tržní ekonomiky týče, ta si globálně stojí o fous lépe a vypadá udržitelněji či snad méně na ústupu než demokracie. Třeba svobodnou cenotvorbu nepopírá ani komunistická Čína.
Druhá věc je svobodný obchod, ústup globalizace – a naopak nástup nového protekcionismu.
To je ale na jinou esej a jiný komentář.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
