Rozhovor Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem nepřinesl pro Evropu nic pozitivního a spíš potvrdil pesimistická očekávání. Editorial deníku The Financial Times Trumpa cituje: „Nic se nestane, dokud se já a Putin nepotkáme.“ Takhle americký prezident glosoval skutečnost, že Putin odmítl minulý týden osobně přijet do Istanbulu. Oba lídři se v pondělí „potkali“ na dvě hodiny. Tedy jen po telefonu – a nestalo se nic.
Americký prezident prohlásil, že Kyjev a Moskva začnou jednat o příměří, ale mají si to vyřešit samy. Žádný náznak amerického tlaku na Rusko. Místo toho v následných mediálních výstupech Trump naznačoval, že z jednání o míru odejde. Jeho shovívavost vůči Putinovi skoro nezná mezí. Opakovaně se vyjadřoval, že bude na Rusko tvrdý, když nebude jednat o míru, a nakonec se vždycky stáhne. Tím dodává Putinovi další odvahu zintenzivnit boje v době, kdy má Rusko na bojišti mírnou převahu. Navíc se Ukrajina každou minutu musí obávat, že Amerika svou pomoc stáhne. Putin věří, že dosáhne svých cílů na Ukrajině a zároveň resetu obchodních vztahů s Amerikou. Mistr dealu by měl vědět, že nyní je správná doba na to, vystupňovat tlak na Putina, a ne nahlas uvažovat o stažení pomoci Ukrajině. Pokud bude váhat Bílý dům, měl by v USA převzít iniciativu Kongres a další spojenci Ukrajiny.
Evropské země musejí zajistit dodávky zbraní na Ukrajinu, třeba i tak, že budou nakupovat americké zbraně a financovat ukrajinskou zbrojní výrobu. A musejí se zpřísnit sankce, snížit cenový strop na ruskou ropu a zasáhnout proti ruské stínové flotile. Dobrá zpráva je, že někteří protiruští jestřábi v americkém Senátu – včetně těch blízkých Trumpovi – navrhují sekundární sankce na ruskou ropu, plyn a uran. Kdo kupuje od Rusů, bude platit 500procentní cla.
Senát dává americkému prezidentovi šanci jednat, ale otevírá se tu i možnost, že jednat bude Kongres. Cla ovšem mohou dále destabilizovat světovou ekonomiku. Lepší by bylo, kdyby se celá G7 koordinovala a snížila cenový strop na ruskou ropu.
…
Editorial deníku The Wall Street Journal konstatuje, že snad nikoho už nepřekvapí, že po dvouhodinovém hovoru Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem není mír ani o kousek blíž. Čím více bude Trump naznačovat, že mír je problém někoho jiného, tím obtížnější jeho dosažení bude. Tím vzdálenější bude. Trump by měl pochopit, že Kongres mu může pro jednání s Putinem poskytnout páku. Putin stále odmítá Trumpovy návrhy na klid zbraní i udržitelnější příměří.
Každému by mělo být jasné, že na kágébáckého učně bude potřeba vyvinout větší tlak, aby začal jednat. Prvním krokem musejí být sekundární sankce na ruskou ropu. Republikánský senátor Lindsey Graham připravil spolu s demokratem Richardem Blumenthalem zákon, který má podporu více než 70 senátorů. Sekundární sankce se týkají nákupů ruské ropy a míří především na Čínu. Graham tvrdí, že když Čína přestane ruskou ropu kupovat, nebude mít Putin šanci svoji válečnou mašinerii financovat.
Editorial míní, že sankce jsou ještě relativně snadná věc. Většina republikánů v Kongresu si přeje dobrý výsledek pro Ukrajinu, i když řada z nich není moc vidět ani slyšet. Horší to bude s novým balíčkem amerických zbraní, které Ukrajina nevyhnutelně potřebuje, až zásoby začnou v létě vysychat. Pokračující nátlak Kongresu Putinovi předvede, že v Americe stále existuje nadstranická podpora pro pomoc Ukrajině. Pokud si Trump chce ohledně Ukrajiny „mýt ruce“, musí pochopit, že nakonec zaplatí vysokou politickou cenu.
Viceprezident J. D. Vance prohlásil, že jsou s Trumpem „více otevřeni tomu, z toho odejít“, pokud obě strany nedosáhnou příměří. To je ale vzkaz, který válku prodlouží, nikoli ukončí. Je to vzkaz Putinovi, že může předstírat zájem, jak dlouho bude chtít, dokud Trump zájem neztratí a Ukrajinu Putinovi nepředhodí. Je to vlastně čistá fantazie, že Trump může jednoduše „odejít“. Trump má možná pravdu, že k válce by za jeho vlády nedošlo, ale zdědil svět takový, jaký je, a navíc slíbil, že konflikt urovná. Máloco potopí prezidentství tolik jako zrada a národní ponížení v zahraničí. Zeptejte se Joea Bidena, jak mu pomohl odchod z Afghánistánu.
Strategické zájmy USA jsou jasné. Stačí si všimnout satelitních snímků, které ukazují, jak Putin posiluje vojenské základny na hranicích s Finskem. Putin možná zatím nemá vojenskou sílu na to, aby mohl konfrontovat NATO, ale na případném vítězství na Ukrajině velmi vydělá a Evropa bude zranitelnější. Dobrý pozor dává i Čína, která si může spočítat, jak by Amerika asi reagovala na blokádu Tchaj-wanu.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
