„Nejhorší, co můžete udělat, je vypadat tak, že deal zoufale potřebujete. Oponent cítí krev a vy jste mrtvý. Nejlepší je jednat z pozice síly a páka je největší síla, kterou máte.“
Gideon Rachman ve svém komentáři pro Financial Times upozorňuje, že tohle napsal sám Donald Trump v knize The Art of the Deal, vydané v roce 1987. Trump by si to měl sám po sobě přečíst, protože například letos 5. dubna napsal na sítě: „Otevřete ten průliv, vy zas*aní bastardi, nebo budete žít v pekle.“ To vypadá dost zoufale, zvláště když Trump posléze to peklo nerozpoutal. Výsledkem podle Rachmana je, že Amerika směřuje k dohodě, která učiní Írán silnějším, než byl před válkou.
Základem dohody má být to, že Írán otevře Hormuzský průliv a nebude vybírat mýtné. Výměnou za to dostane úlevu ze sankcí a budou se postupně rozmrazovat jeho zabavená aktiva. Detaily budou předmětem jednání. Trump trvá na tom, že nespěchá a nebude akceptovat špatnou dohodu. Reakce některých republikánských jestřábů je ale jasná. Třeba senátor Ted Cruz říká, že akceptovat dohodu by byla tragická chyba, protože Írán bude i nadále schopen obohacovat uran, vyvíjet jaderné zbraně a mít efektivní kontrolu nad Hormuzským průlivem.
Senátor Roger Wicker řekl, že „dohoda nebude mít ani hodnotu papíru, na kterém je napsaná“. Izraelská vláda se bude chovat slušně, ale realita je taková, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu prodával válku jako šanci na změnu íránského režimu. Íránský režim nicméně pořád drží – je sebevědomý, tvrdší a bude mít nové finanční zdroje pro svůj jaderný program a podporu spojenců v regionu.
Eli Groner, bývalý ředitel Netanjahuova kabinetu, soudí, že samotný fakt, že Írán může zavřít Hormuzský průliv, „znamená vítězství daleko hlubší a více strategické“, než je jakékoliv čistě vojenské skórování.
Trump je však nyní směrem k dohodě doslova boxován. Rapidně narůstá riziko globálního energetického nedostatku a celosvětové recese, takže je to logický a pochopitelný závěr. Amerika si také pamatuje vleklé války v Íránu a Afghánistánu, kde se americká pozice dlouhodobě nezlepšovala. Pokud Trump bude akceptovat špatnou dohodu, bude to proto, že žádnou jinou možnost prostě nemá.
Senátor Wicker říká, že by rád dovolil kompetentním americkým vojenským silám „ukončit destrukci íránských konvenčních vojenských schopností a otevřít průliv pod americkou kontrolou“. Jenže to by vyžadovalo rozmístění pozemních sil a akceptaci velkých ztrát na amerických životech. I kdyby Íránci prohráli, mohli by nadále ohrožovat plavbu drony a raketami.
Trumpovo občasné vyhrožování peklem postrádá kredibilitu, protože do pozemní války se mu zjevně nechce. Navíc je tu riziko íránské protireakce a útoků na energetickou a odsolovací infrastrukturu arabských zemí v Zálivu. V žargonu vojenských analytiků má Írán „eskalační dominanci“.
O Obamově dohodě s Íránem zvané JCPOA Trump prohlašoval, že to je vůbec jedna „z nejhorších a jednostranných dohod, kterou USA kdy uzavřely“. Také tvrdil, že „v životě neviděl něco tak jednostranného a nekompetentního“. Nyní podle všeho uzavře ještě horší dohodu, především proto, že země může zavřít průliv, kdykoliv se jí zamane.
...
Tolik Rachman. Abychom nesouhlasili se vším nebo aby, jak se říká, řeč nestála, dodejme, že nějaké zjevné výsledky tu jsou. Tak například íránská jaderná zařízení ve Fordo, Natanzu a Isfahánu jsou natolik poničená, že momentálně Írán uran neobohacuje a obohacovat nemůže. Je to snad maličkost?
Jak stabilní je současné íránské vedení, nevíme. Další dekapitace režimu asi nejsou na pořadu dne, i když by je izraelské služby jistě svedly. Eskalaci si ale nepřeje ani Trump, ani arabské státy v Zálivu. Írán ovšem má vážné ekonomické a sociální problémy, a když to režim s agresivitou vůči vlastním lidem přežene, jiskra politických a sociálních nepokojů se může znovu rozhořet. Na stabilitu současného vedení země bych osobně vůbec nesázel.
Donald Trump nyní tlačí na další arabské státy, a dokonce i na Turecko, aby uzavřely s Izraelem abrahámovské dohody. To ale bude muset něco zásadního nabídnout, protože v těchto zemích je to vzhledem k vývoji v Gaze stále méně populární myšlenka. Spekuluje se, že všem těmto zemím Američané nabídnou nákladný protijaderný deštník chránící před íránskou hrozbou. To ale bude velmi drahé a nejde to zařídit přes noc.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
