Přiznám se k tomu, že ať hledám, kde chci, v seriózních světových zdrojích zprava doleva není možné najít komentář či analýzu, které by pozitivně hodnotily dosavadní vývoj války USA a Izraele proti Íránu.
Tedy na levici a levém středu to snad nemá ani cenu zmiňovat, protože levice z principu neocení nic, na čem se podílí Trump či Izrael. Ale platí to i pro středová byznysová a finanční média a rozumná pravicová média.
Americký deník The Wall Street Journal má tedy jako výjimka článek Marka Penna a Andrewa Steina, který konstatuje na příkladu the New York Times protitrumpovskou zaujatost všech amerických médií. Prý řádné z nich neocenilo, že bylo zlikvidováno vojenské, politické a duchovní vedení státu, který byl největším světovým sponzorem terorismu, zabil desetitisíce bezbranných demonstrantů a stál jen kousek od dokončení jaderné zbraně, jejímž použitím vyhrožoval Izraeli a USA.
...
Tolik WSJ. Dobře, to víme, na těchto stránkách jsme to ocenili a konstatovali vícekrát. Také je to teprve dva týdny, co válka začala. Ale co dál? Já se pořád utěšuju tím, že ani v případě Venezuely jsem nevěděl, co a jak chce Trump vlastně zařídit, a ono se mu to povedlo a naprosto všichni skeptičtí analytici tehdy doslova zírali. Povedla se taktika a jasný byl i strategický cíl. Jenže to mohlo zafungovat i opačně: díky Venezuele se Trump možná dostal do jakéhosi rauše. To jsme zažili už v rámci jeho neblahého extempore ohledně Grónska. Byl oslněn vlastní neomylností, stal se zajatcem vlastního úspěchu – a v nejbližším okolí ho nikdo ani nevaruje před chybami, ani nekritizuje.
Včera jsme se s jedním kamarádem shodli, že i pokud Trumpovo vedení nemá jasný plán a strategický cíl, pořád věříme, že nějaký plán mají velmi zkušené a kompetentní izraelské tajné služby. Jenže izraelské cíle jsou v mnohém jiné než ty americké a třeba otevření Hormuzského průlivu v žádném případě není izraelská starost číslo jedna. Kromě toho, s Izraelci nikdo z Íránu oficiálně vyjednávat nebude. Můj osobní tip je, že celá situace skončí – a to možná brzy – jednáním. Ať si říká, kdo chce, co chce, munice dochází na obou stranách a zavřený průliv poškozuje finančně i Írán a Čínu, která má na tamější režim páku.
Co se týče Trumpova nátlaku na NATO, aby pomáhalo s uvolněním průlivu, jsou evropští partneři USA v obtížné situaci: válka i Trumpův útok na Írán jsou mezi evropským voličstvem extrémně nepopulární. Politická poptávka po aktivní vojenské účasti je jasně záporná. Jenže ani vysoké ceny energií nebudou voliči tolerovat. Takže i tohle skončí nějakým kompromisem. Evropské země s výjimkou Francie a Británie stejně nemají významné vojenské námořnictvo. Ale vsadil bych se, že nějaké evropské eskorty, back-up či pomoc nakonec přijdou. Buď o to Trump či někdo z jeho okolí požádají zdvořileji, nebo naopak vůči Evropanům ještě přidají na brutalitě. Výsledek bude stejný. Nějaká evropská asistence prostě bude. Zda to bude asistence na eskalaci, nevíme. Možná to bude asistence na deeskalaci. Ale jak evropská, tak čínská, japonská a korejská asistence na řešení situace kolem Hormuzského průlivu podle mne nakonec přijdou.
...
Nyní tedy nějaké ty výpisky z četby. Server Eurointelligence konstatuje, že pokud existuje logika války, je samotný průběh velmi často nelogický. Bojovníci často spadnou do stejné pasti jako hráči. Chtějí další a další vítězství, místo aby si ve vhodný včas odnesli výhru. A naopak máme ve válkách příklady mnoha utopených nákladů. Místo aby si někdo přiznal, že prohrál, a spočítal ztráty, zdvojnásobí úsilí a snaží se situaci ještě zvrátit. Obojí dohromady pak vede k eskalaci, i když ta se často jeví jako iracionální. Spojené státy a Izrael byly nejprve takticky úspěšné, ale strategicky nevědí, jak věc ukončit. Neví se, co je cílem, kromě maximálního cíle, což má být změna režimu. Ale i když není zřetelný cíl, neznamená to, že se stáhnu. Vezměme si příklad amerického útoku na íránský ropný ostrov Charg. Pokud by Američané zničili tamější ropnou infrastrukturu, asi by Íránci odpověděli zničením ropné infrastruktury arabských zemí Zálivu. To by mohlo mít daleko horší důsledky než dočasné uzavření Hormuzského průlivu.
Na serveru Unherd konstatuje Wolfgang Münchau, že leccos začíná jako big bang. Jste rozjetý jako parní válce. Pak se vám vloudí do cesty nepředpokládané události. Děláte chyby a vcucne vás válka, kterou už nemáte pod kontrolou. Možná to ani Napoleon a Hitler tak nechtěli, ale jedna věc způsobila druhou… Vietnam, Afghánistán, Ukrajina – je to pořád to samé. Také Trumpova válka proti Íránu je nepochybně komplikovanější, než si sám myslel.
Jsou tu zřejmě tři možnosti. První, že Trump bude, jak sám řekl, ještě asi měsíc Irán bombardovat. Leccos se změní, ale nezničí islámskou republiku. Hormuzský průliv nebude plně zabezpečen.
Druhá varianta je, že bude pokračovat, dokud se průliv neotevře, a zajistí, že zůstane otevřený. Vysadí omezený pozemní kontingent, který bude průliv chránit. Režim v Íránu se nezmění, ale průliv zůstane otevřený.
Třetí možností je plnohodnotná pozemní invaze jako ta George W. Bushe do Iráku. Ta se ovšem připravovala rok. Nemáme žádné náznaky a informace, že by se připravovalo něco podobného. Možná jsme v polovině druhého scénáře. Možná má Trump informace, že opravdu dokáže totálně zničit íránské vojenské schopnosti. Třeba postupuje správně a jeho kritici se mýlí.
Jenže tomu moc věcí nenasvědčuje. Íránci patrně sázejí na asymetrickou válku. Před dvaceti lety stálo všechno na raketách, letadlech a tancích. Dnes existují také miny a sebevražedné drony za pár tisíc dolarů. Stačí občas trefit nějaký tanker či infrastrukturu. I kdyby se podařilo průliv otevřít, každá jedna loď bude muset být chráněna a eskortována, zatímco Íráncům stačí čas od času něco zasáhnout. To je asymetrická válka. Íránský režim bude sázet na to, že Američané to časem pod ekonomickým a politickým tlakem zabalí.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
