Trumpova dohoda s Íránem. Jak komentovat, co jsme nečetli

Komentovat a analyzovat něco, co nikdo nečetl, je logicky nemožné. O dohodě USA s Íránem víme bezpečně jen to, že má být podepsána v pátek ve Švýcarsku. A to ještě nevíme přesně, jestli to podepisování nakonec opravdu proběhne. 

Každopádně je to žánr, který leckdo úctyhodný zkouší – podle hesla „Když je to důležité, tak to komentovat musíme, i když nic nevíme“. Takže se o to pokusil například i Gideon Rachman ve Financial Times. 

Existuje lepší způsob, jak slavit mír, než je sledování souboje v kleci na trávníku za Bílým domem? Donald Trump vždy preferoval performativní konflikt před nějakým protahovaným válčením a násilím. Nyní prý má dlouho ohlašovanou dohodu s Íránem. 

Ale mír bude křehký. Jakkoli to Trump bude prodávat, tak to, co se podepíše v pátek v Ženevě, nebude permanentní uspořádání. Bude to prodloužení současného příměří o 60 dní, postupné otevírání Hormuzského průlivu ze strany Íránu a konec americké blokády. Vyřešení nukleárních záležitostí se přislíbí v budoucnosti a podle toho, jak to půjde, bude Amerika uvolňovat sankce. 

Je vcelku snadné si představit, jak se to celé může rozpadnout. Izraelská vláda je nespokojená kvůli tomu, že by měla ukončovat vojenské operace vůči Hizballáhu. Je před volbami a mírová dohoda je v Izraeli odmítána napříč politickým spektrem. Jakmile Hizballáh jednou vystřelí na Izrael, je vcelku jasné, že Izrael svoje operace znovu spustí. 

Také postupné otevírání Hormuzu znamená velký prostor pro disputace a všemožná nedorozumění. Napětí bude opadat spíš postupně. 

Američtí jestřábi chtěli vyvolat změnu režimu v Íránu nebo alespoň totálně ukončit íránský jaderný program. Ale změna režimu se zdá vzdálenější, než když konflikt začal. A slíbená kooperace Íránců ohledně jádra je leckým ve Washingtonu nahlížena skepticky. 

Jestřábi se také bojí, že rozmrazení íránských aktiv a zrušení sankcí umožní Íránu znovu vybudovat armádu a vyzbrojit spřátelené síly v regionu. Republikánský senátor Lindsey Graham stále tlačí na Donalda Trumpa, ať se Američané zmocní ostrova Chárg, íránského ropného hubu. Vojáci ale Trumpovi vysvětlují, že by tam americké jednotky byly vystaveny íránským protiútokům jako sedící kachny. 

Izraelská vláda je velmi nespokojená. Amit Segal, novinář blízký Netanjahuovi, odpověděl citací Henryho Kissingera: Je nebezpečné být americký nepřítel, ale být americký přítel je fatální. Izraelci se bojí, že spojování příměří s Libanonem sváže Izraeli ruce na vlastních hranicích. A obávají se, že Írán vyjde z konfliktu posílen. 

Ale i íránští radikálové se zlobí. V Teheránu a dalších městech se demonstruje proti Abbásu Aráqčímu, íránskému ministru zahraničních věcí, a Mohammadu Ghalibafovi, předsedovi parlamentu. Část Íránců se obává, že Američané sankce nezruší. 

Smíšené pocity budou mít arabské země v Perském zálivu: potřebují obnovit důvěru ve stabilitu regionu. Křehký mír turismus a zahraniční dělníky nevrátí. Státy budou přemýšlet o své geopolitické pozici do budoucna. Leckdo v těchto zemích je rozezlen na Ameriku a Izrael, že zahájily válku s Íránem proti jejich doporučení. Také jsou ale rozzuřeni na Írán, že jako odpověď zaútočil na ně, i když s americko-izraelskou ofenzivou neměli nic společného. 

Do budoucna se tyto státy budou muset rozmyslet: buď posílí své vztahy s USA, a dokonce s Izraelem – s tím, že vlastně ohledně bezpečnostních partnerů nemají na výběr –, nebo dojdou k závěru, že současná Amerika není spolehlivý spojenec, a začnou se naopak sbližovat s Íránem a hledat s ním společnou řeč. 

Trump sám má dlouhou historii v přebalování neúspěchu v úspěch. Od zbankrotovaného kasina po prohrané volby. S nezdařeným pokusem o změnu režimu v Íránu to dopadne stejně. Aby se mu to mohlo podařit, budou muset Írán a Blízký východ zmizet z titulků. 

... 

Tolik Rachman. To, že jde v dohodě jenom o prodloužení příměří a není to ona velká stabilní mírová dohoda, je přece úplně normální. Vždycky bývá nejprve příměří a pak teprve – pokud vůbec přijde – velká dohoda. Když Rachman píše, že příměří bude křehké, je to klišé: každé příměří je nejprve křehké. A to, že existuje mnoho skeptiků, je úplně stejné klišé. Vždycky je přece mnoho skeptiků.  

Svým způsobem si za to ale může Trump sám. On chce vždycky všechno velké a okázalé, a tak chce v Ženevě jako cosi velkého a okázalého prezentovat 60denní moratorium. Proč je k příměří třeba okázalé focení s íránskými lídry? Příměří jde přece spustit bez podobné publicity, pouhým oznámením. 

Logické je, že obě strany budou pro domácí publikum říkat něco úplně jiného. Důležité je, že budou dodržovat, co je napsáno. Mírová dohoda může být úspěšná, jen když budou mít obě strany šanci prodávat ji doma jako vítěznou. Pokud by vítězství hlásila jen jedna strana, nešlo by o mírovou dohodu, nýbrž o kapitulaci. 

To, že dohoda bude kritizována jestřáby na obou stranách, je tedy spíše nadějné. Znamená to totiž, že slevit musely obě strany.