Existuje reálpolitika a TV reality show. Existuje škola realismu v zahraniční politice, jak ji reprezentuje Henry Kissinger, a existuje přístup Donalda Trumpa: realiťáctví (real estate-ism).
Takhle začíná svoji novou esej pro server Free Press známý historik Niall Ferguson. Zde nabízím výpisky z ní – co je dle mého to hlavní.
Každý, kdo chce posoudit zahraniční politiku nového nájemníka Bílého domu, musí začít právě shora zmíněnými rozdíly. Různí lidé v Trumpově okolí zodpovědní za národní bezpečnost jsou jednotní ve svém odmítnutí liberálního (čti progresivního) idealismu Billa Clintona či Baracka Obamy, podobně jako odmítají neokonzervativní idealismus George W. Bushe a jeho válku s terorem a export demokracie. Stejně daleko má ale Trump k tvrdému realismu Richarda Nixona, jakkoli se sám k Nixonově vlivu hlásí.
Ještě žádný prezident v historii nepořádal přímé přenosy z jednání v Oválné pracovně Bílého domu s lídry jiných zemí. Když Trump v únoru různou měrou hostil a ponižoval lídry jako francouzského a ukrajinského prezidenta či britského premiéra, bylo to přesně ve stylu reality show The Apprentice, jež proslavila Trumpa jako jméno, které zná každá americká domácnost. Jak Trump přiznal, když na sebe křičeli se Zelenským: „Tohle bude skvělý TV program.“
Podobné je to s jednáními, jež vede Trumpův kamarád z golfu Steve Witkoff. Ten vysvětlil časopisu The Atlantic, že diplomacie je úplně totéž jako obchody s nemovitostmi. „Diplomacie je vyjednávání – to dělám celý život.“
Není těžké být rozzlobený tím, jak Witkoff přistupuje k jednání s chladnokrevným mistrem reálpolitiky Putinem. Sledovat jeho vyprávění o tom v show Tuckera Carlsona je opravdu fyzicky bolestné. To, že válka na Ukrajině zásadně eskaluje od chvíle, kdy se Trump chopil mírové iniciativy, mluví samo za sebe.
Ano – Trump zdědil komplikovanou situaci po Joeu Bidenovi. Nepřátelé Ameriky poškodili americké přátele a spojence v Afghánistánu, Izraeli a na Ukrajině. Trump taky není první americký prezident, který se snaží zalíbit Putinovi.
Jenže chyby předchůdců neznamenají, že TV reality dohromady s realitním a developerským byznysem zakládají nějakou strategii. Na obou stranách Atlantiku se lamentuje nad tím, že Trump je prý imperialista, který chce rozdělit svět mezi USA, Rusko a Čínu. Je ale těžké detekovat koherentní imperiální projekt v kombinaci teritoriálních požadavků (Kanada, Grónsko, Panama), cel uvalených na spojence i nepřátele a mírových iniciativ ve východní Evropě a na Blízkém východě, které mají být k nerozeznání od byznysových a realitních dealů.
O Trumpovi se někdy říká, že je izolacionista. Není to úplně zřejmé. Rozhodně ale váhá s použitím vojenské síly. Nechce se nechat zavléct do vleklých válek, jako byl Vietnam nebo Afghánistán. Ale to i proto, že Trump nevěří nejvyšším velitelům amerických ozbrojených sil.
Trumpovo preferování míru neodráží sentiment jeho elektorátu. Průzkum analytické a poradenské společnosti Gallup potvrzuje, že americké postoje vůči Rusku a Číně jsou velmi nepřátelské; 46 procent Američanů se domnívá, že Amerika pomáhá Ukrajině málo; tři čtvrtiny republikánských voličů chtějí pomáhat Izraeli, dokud nebude Hamás zcela zničen, a 42 procent republikánů je přesvědčeno, že v případě námořní blokády Tchaj-wanu má Amerika použít sílu. Ve všech těchto věcech je Trump měkčí než jeho voličská základna. Další vojenská pomoc Ukrajině se mu nezamlouvá. V memoárech bývalého národněbezpečnostního poradce Johna Boltona se píše, že Trump nepůjde do války s Čínou kvůli Tchaj-wanu. Trump také chce resuscitovat jadernou dohodu s Íránem, která Íránu umožní obohacovat uran do určité úrovně. Levicoví kritici nejsou Trumpovi jeho pacifismus vůbec ochotni přiznat. Touha po tom, představovat Trumpa jako imperialistu nebo fašistu, se jim nesnoubí s tím, že Trump je srdcem naivní mírotvorce.
Ale dosáhnout míru doopravdy je těžší než začínat války či stavět mrakodrapy. Trump to stále bolestivěji zjišťuje jak ohledně Blízkého východu, tak Ukrajiny. Jak si to představoval ohledně Ukrajiny? Ukrajina se vzdá nároků na Krym a části (nebo celých) čtyř okupovaných území. Ukrajina se vzdá členství v NATO. A uzavře s Amerikou smlouvu o investicích do těžby přírodních zdrojů. Z pohledu Moskvy je to hezké a jsou to (či by to byly) velké ústupky ze strany Zelenského. Zatím ale nejsme ani o kousíček blíž příměří, natož trvajícímu míru, než tomu bylo v den Trumpovy inaugurace. Jediné, co Rusové nabídli, bylo třídenní příměří kolem výročí konce druhé světové války.
Důvod je jasný: Putin chce Ukrajinu odzbrojit a omezit její schopnost si vládnout. Cíl není jenom území – Ukrajina má přestat existovat jako nezávislý stát.
Lekce z historie jsou jasné. Války se obtížně zastavují, pokud jedna strana jednoznačně nevítězí. Henrymu Kissingerovi trvalo tři a půl roku, než byla v roce 1973 uzavřena dohoda o míru ve Vietnamu, která pak stejně nevydržela. Dva roky trvalo jednání o příměří v Koreji.
Důsledky pro Ukrajinu jsou jasné. S důslednou západní podporou má šanci stát se Jižní Koreou svého druhu. Pokud se ale Američané rozhodnou jít cestou neudržitelného míru, čeká ji osud Jižního Vietnamu. Ani jedno, ani druhé se nestane rychle.
Rusko má čtyřikrát víc obyvatel a desetkrát větší HDP než Ukrajina. Ruské veřejné finance, běžný účet i inflace jsou v lepším stavu než ty ukrajinské. Co se vojenské pomoci Ukrajině týče, tu si Amerika s Evropou rozdělují zhruba napůl. Bez Ameriky se Ukrajina neobejde. Ale i pokud by podpora zůstala na současné úrovni další tři roky, Rusko bude mít i nadále převahu. Rusové ale dobře vidí, že Amerika už podporu Kyjevu jednou zastavila a že to může kdykoli udělat znova. Proč by se Putin za této situace měl chtít dohodnout?
Pokud celý Západ nezvýší tlak na Rusko v oblasti finančních sankcí a druhotných sankcí na ruské suroviny, nebude mít Rusko žádný vážný podnět se na něčem dohodnout. Za poslední tři roky vydělalo Rusko na prodeji energií do EU víc, než činila pomoc Ukrajině od jednotlivých zemí EU i Unie jako celku.
Pád Kyjeva si nikdo nepřeje, možná ani Trump ne. Ti, kdo fandí Ukrajině, věří, že se s kombinací současné západní pomoci a ukrajinské chytrosti a statečnosti ubrání Goliášovi. Trump by se raději dohodl s Goliášem a doufá, že ten si pak potřese rukou s Davidem – a bude mír. Oba pohledy nejsou realistické, ale Trumpův je realistický méně.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
