Komentátor Financial Times Gideon Rachman dostal dobrý nápad. Sice se týká především britského prostředí, ale obrovsky inspirativní je pro nás všechny. Pokud vám někdo řekl, jak hlasoval před lety v referendu o brexitu, mohli jste z toho snadno odvodit, jaké bude mít názory na řadu jiných věcí: na migraci, na trest smrti nebo na Donalda Trumpa.
Tato prediktivní spolehlivost ale přestává fungovat ohledně dvou témat: Ukrajiny a Gazy. Mezi komentátory a glosátory, a dokonce mezi celými vládami či partajemi najdete skupiny, které jsou proizraelské a proukrajinské, stejně jako proukrajinské a propalestinské, proruské a proizraelské a také proruské a propalestinské. Samozřejmě jsou ty termíny velmi volné a nepřesné a zaštiťují celou škálu variací a pozic.
Je to ale dobrá zkratka pro skutečná politická dělítka. Pro a proti jsou vyjádřena jako argumenty o konkrétních západních politikách. Většina těch v „propalestinském táboře“ chce tlačit obžalobu z válečných zločinů proti izraelským lídrům a zvýšit tlak na Izrael. „Proizraelská skupina“ podporuje Netanjahuovu vládu, dává jí volnou ruku a odmítá argument, že Izrael páchá genocidu. „Proruský tábor“ tvrdí, že Rusové mají některé legitimní požadavky, které mají být uznány. A „proukrajinská pozice“ žádá zvýšit podporu Kyjeva a tlak na Putina. Proč je to tak složité?
„Proukrajinský a proizraelský“ tábor koreluje na Západě s lidmi, jimž se dříve říkalo neokonzervativci. Dívají se na Ukrajinu a na Izrael jako na napadené země, které si zaslouží podporu. Francouzský filozof Bernard-Henri Lévy je vášnivým podporovatelem Ukrajiny i Izraele. O Izraeli nedávno napsal, že „genocidní armádě netrvá dva roky vyhrát válku na teritoriu velikosti Las Vegas“. Když se podle něj v případě Izraele hovoří o genocidě, popírá se tím zdravý rozum.
Do tohoto tábora patří i historik Niall Ferguson a novinářka Bari Weissová. Část proukrajinského a propalestinského tábora se soustředí spíš na lidská práva a válečné zločiny než na otázku demokracie nebo toho, kdo si začal. Z pohledu lidských práv se leckomu jeví, že Rusko a Izrael patří do stejného tábora. Proto Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykač na Putina i Netanjahua. Španělský premiér Pedro Sánchez, který viní Izrael z genocidy, říká, že je pokrytecké odsuzovat Rusko a podporovat Izrael.
Pak je tu proruská a proizraelská pozice, která se líbí vládcům silné ruky, jako je maďarský premiér Viktor Orbán. Ten odmítá nové sankce EU proti Rusku a varuje, že další západní podpora Ukrajiny způsobí světovou válku. Orbán je také jediný evropský lídr, který přivítal Netanjahua na své půdě. Nechuť k muslimské migraci se může leckde jinde v Evropě překlopit do podpory Izraele.
Existuje ovšem i izolacionistická část americké pravice, která je proruská a propalestinská. Zastupuje ji vlivný komentátor Tucker Carlson nebo kongresmanka Marjorie Taylor Greeneová. Jsou spíše obviňováni z antisemitismu, ale reprezentují přísnou formu politiky „Amerika na prvním místě“. Podle nich chtějí Ukrajina i Izrael vtáhnout USA do války.
Rachman – i když to sám sepsal – se přiznává, že na něj jsou termíny jako proizraelský a podobně příliš brutální. Za poslední dva roky se však prý posunul z pozice proukrajinské a proizraelské k proukrajinské a propalestinské. Masové zabíjení Palestinců je na něj příliš.
...
Tolik Rachman. Názor jinak sympatického komentátora s mimořádnými analytickými schopnostmi nás mrzí, ale slouží mu ke cti, že přesně cituje Lévyho, který je nám v tomto ohledu bližší.
Škoda že nezbyl čas na vysvětlení zatím stále ještě mainstreamové české pozice. Troufám si tvrdit, že náš vztah k Izraeli není utilitární jako v případě Orbána, který podporuje Izrael, protože má sympatie k Netanjahuovi a ideologicky se mu to hodí. Český postoj k Izraeli není dán ani pouhou nechutí k Arabům. Naše přátelství má hlubokou tradici. Byla tu hilsneriáda a Masarykova návštěva tehdy ještě „Svaté země“. Byla tu kruciální vojenská podpora v roce 1948. Byl tu Havel a obnovení vztahů v roce 1990. A spousta dalšího jemného kulturního přediva a pojiva.
A co se Hamásu týče, ten mohl včas propustit rukojmí. A protože prohrál válku, stále je propustit může – a vzdát se.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
