USA v Íránu: Může se něco podařit, když to neumím vysvětlit?

To, že je ohledně amerického útoku na Írán všechno špatně, si přečtete všude. V českých i západních médiích sklízí Trump unisono kritiku. Ohrozil ekonomiky bohatých států v Perském zálivu, zastavil energetické toky, narušil rovnováhu světové ekonomiky a netuší, jak zastavit íránské útoky, které už mají formu guerillové války. S nikým ze spojenců Trump svou akci předem nekonzultoval – a nyní volá po tom, aby Američanům spojenci pomohli otevřít Hormuzský průliv. Dominantní narativ přiznává taktické úspěchy a konstatuje strategickou katastrofu (viz náš předchozí článek). 

Tohle unisono všichni znáte, úkolem našich stránek je spíše hledat disentní a kritický pohled či tzv. second opinion. Jeden jsem (překvapivě) našel na stránkách Al Jazeery z pera profesora univerzit v Exeteru a Dauhá Muhanada Selooma. 

Odmítavý chorus je pochopitelný. Válka je ošklivá a tahle je velmi nákladná pro mnoho lidí. Kritici ale počítají špatné věci. Sčítají náklady vojenské kampaně, ale ignorují strategické výsledky. Když se podíváme na to, co se stalo s principiálními instrumenty íránské moci – jde o balistické rakety, jaderný arzenál, protivzdušnou obranu, letectvo a námořnictvo i systém velení –, tak to není příběh amerického selhání, ale spíše systematické degradace a eliminace toho, co minulé administrativy umožnily Íránu budovat celé dekády. Íránská schopnost projektovat moc v reálném čase kolabuje. 

Počet vystřelených íránských balistických raket poklesl z 350 (28. února) na 25 (14. března). Počet vystřelených dronů z 800 na 75 ve stejné době. Osmdesát procent íránské kapacity vystřelit na Izrael bylo eliminováno. Íránská námořní aktiva – rychlé lodě, ponorky, kladeče min – je zničena. 

První fáze zničila íránskou obranu – velení, kontrolu a odpalovací zařízení. Vzdušný prostor nad Íránem je plně kontrolován Američany, kteří – stejně jako Izraelci – neztratili jediné letadlo. 

Druhá fáze míří na íránský průmysl: výrobce raket a dronů, průmysl duálního využití, výzkumná centra a podzemní komplexy. Nejsme svědky bezcílného bombardování, nýbrž přesné a metodické kampaně, která má zajistit, že co není zničeno, nemůže být hned tak obnoveno. 

Mnoho kritiky se soustředí na náklady akce, jako kdyby stav před válkou byl bez nákladů. Írán vstoupil do roku 2026 s 440 kilogramy uranu obohaceného na 60 procent, což by stačilo na deset jaderných zbraní. Současná kampaň opět poškodila zařízení v Natanz, zařízení ve Fordo zůstává nefunkční. Na další průmyslové kapacity nutné k dalšímu obohacování uranu je systematicky cíleno. 

Ano, zničen může být materiál a zařízení, ale nelze zničit vědomosti a znalosti. Neví se, kde je oněch 440 kg obohaceného uranu. Riziko tu zůstává, avšak to je práce pro diplomacii po skončení konfliktu, vojenské kampaně se to netýká. 

Ekonomické náklady jsou reálné: ceny ropy jdou nahoru, 400 milionů barelů ropy bude uvolněno z globálních rezerv a státy Perského zálivu čelí dronovým a raketovým útokům. Ale uzavření Hormuzského průlivu byla vždycky hlavní íránská strategická karta. Jenže 90 procent íránské ropy jde také skrze ostrov Charg a Hormuzskou úžinu. Každý den blokády této úžiny si Írán pod sebou podřezává větev. Uzavření úžiny nejenže podkopová světovou ekonomiku, ale též akceleruje izolaci Íránu. 

Íránská aktiva, která slouží k udržení blokády – drony, miny, střely s krátkým doletem –, jsou systematicky ničena každý den, stejně jako íránské vojenské základny na pobřeží. Otázka není, zda se průliv znovu otevře, ale kdy se tak stane. Írán nebude mít vojenskou kapacitu tomu bránit. Kritici tvrdí, že nelze eskortovat stovky tankerů za den. Ale ono to nebude potřeba dělat, když nepřítel nebude mít prostředky, kterými vás může ohrozit. 

Další kritici mluví o regionální eskalaci. Třeba konfliktu mezi Hizballáhem a Izraelem a hrozbami Hútíů ohledně Rudého moře. Válka se rozšiřuje podobně jako v Íránu. Spojenci Íránu v regionu (proxy) potřebují například strategickou legitimitu, operační koordinaci a finančně logistickou vazbu. A tohle všechno je nyní narušeno – nebo to skončilo. 

Zabití nejvyššího ajatolláha odstranilo vršek mocenské pyramidy. To, že byl místo něj jmenován jeho syn, je důkazem institucionální křehkosti. Pro islamistickou republiku je přechod k dynastii nesmyslný. Hlavy revolučních gard a obranných struktur byly sejmuty a jsou snímány dál. 

Pokud spojenci Íránu v regionu stupňují útoky, je to důkaz předem připravené odpovědi. Tohle dělá centralizovaný velicí systém, když očekává destrukci sebe sama. Centrum už nedokáže koordinovat. Útoky íránských proxy sil v regionu budou pokračovat, ale budou nekoordinované, strategicky nekoherentní a politicky nákladné pro státy, které teroristy hostí. 

Katar a Bahrajn zatýkají operativce a agenty Íránu, Kuvajt a Saúdská Arábie zachycují íránské drony nad svým teritoriem. Prostředí, v němž se dařilo proíránským skupinám a spojencům, se proměnilo v prostředí vůči Íránu jednoznačně nepřátelské. Hizballáh je nejslabší od roku 2006 a irácké milice sice občas zaútočí, ale politicky čelí izolaci. Hútíům schází velitelská integrace s Teheránem. Celá proxy architektura Íránu s jeho spojenci je ve smrtelných křečích. 

Také je kritizováno, že americká administrativa nemá žádný cíl a neříká, kdy a jaký bude konec. Trumpova rétorika určitě nepomáhá: osciluje mezi bezpodmínečnou kapitulací, změnou režimu a poslušností režimu. Vypadá to jako strategická nekoherentnost. Pouze 33 procent Američanů chápe, o co Trumpovi jde. Ten smysl ale je pochopitelný skrze posloupnost operačních fází. Smysl přece je permanentně degradovat íránskou schopnost projektovat sílu mimo své hranice skrze rakety, jadernou sílu a regionální sítě. Je to spíše, jako když spojenci v letech 1944–45 bombardovali německou průmyslovou kapacitu, než jako válka v Iráku v roce 2003. Nikdo samozřejmě nechce bombardovat Teherán. Jak se ale zabrání tomu, aby Írán začal po válce vyrábět zbraně znovu? Samozřejmě bude muset existovat nějaké vymáhání spojené s diplomacií. Tohle ale americká administrativa lidem vysvětlit musí. 

Absence diplomatického plánu ovšem neznamená, že vojenská kampaň je neúspěšná. Jen to znamená, že má před diplomacií náskok. 

Kritici se mýlí v tom, že se tváří, že zatímco válka je nákladná, nečinnost by nic nestála. Představme si Írán s jadernými zbraněmi, který bude zavírat Hormuzskou úžinu, jak se mu zamane. Strategie se měří vojenskými výsledky, a ne tím, co se říká v kabelových televizích. 

...

Tolik Muhanad Seloom. Takhle to zní docela pochopitelně, ale už jsme to na tomto místě psali vícekrát. Proč to má za Trumpa, Rubia a Hegsetha vysvětlovat někdo jiný? To je přece jejich práce. Nebuďme ani naivní, že když Trump vysvětlení dluží, tak s ním taky někdy přijde. Vysvětlovat něco srozumitelně, to přece vůbec není jeho svět, to on vůbec nedovede a ani netouží po tom to umět. Otázka za milion ale je, zda bez toho vysvětlení může být celá operace vůbec úspěšná. Seloom si myslí, že ano. Já si jistý nejsem.