Americký deník The Wall Street Journal ve svém včerejším zpravodajském článku konstatuje, že pro oponenty íránského režimu se realizuje noční můra. Militarizovaný Írán je veden mladšími, tvrdšími lídry a Revoluční gardy v zemi hrají stále dominantnější roli.
Američané a Izraelci začali válku s nadějí, že zabití špiček režimu vytvoří podmínky pro jeho změnu, či se alespoň vynoří lídři, kteří budou mít větší pochopení pro americké a izraelské zájmy. Americký prezident Donald Trump už nazval nové íránské vedení „rozumnějším“.
Místo toho se ale špičkami režimu stávají lídři, kteří nemají žádný zájem o kompromis, a to ani doma, ani v zahraničí.
Zastánci tvrdé linie, tedy protizápadní ideologové s nulovou tolerancí pro domácí disent, vždy měli v překrývajících se okruzích moci, které si v Íránu vzájemně konkurovaly, svoje místo. Vliv tvrdé linie pochopitelně rostl už pod kuratelou Chámeneího staršího, ale nyní íránskému politickému a vojenskému vedení naprosto dominuje. Energizuje ji válka, kterou mnozí z nich chápou jako předehru příchodu mesiáše.
Cvičí si doma svaly a zintenzivňují potlačování jakýchkoli opozičních náznaků skrze zavírání, popravy a hrozby. Rychlý konec konfliktu nehledají, naopak dávají přednost útokům na své arabské sousedy. Článek pak přináší výčet minulých činů mnohých z těchto lídrů, a to včetně dávných teroristických útoků v Buenos Aires.
...
Tolik WSJ. Zatím tomu tak je, ale ještě uvidíme. Životnost íránských lídrů může být krátká. A po útocích na tamní jaderná zařízení a protivzdušnou obranu v červnu loňského roku také trvalo půl roku, než začaly největší protivládní protesty. Faktem ale je, že ty byly brutálně potlačeny, a i když má Írán 90 milionů lidí, ti nejaktivnější a nejstatečnější jsou možná od ledna po smrti. Nesmiřitelnost režimu může nalomit blokáda íránských přístavů, ta ale znamená i blokádu arabských zemí v Zálivu a drastické dopady na světovou ekonomiku. Proto asi nebude trvat moc dlouho. Je to zřejmě jen nástroj, který má zvýšit americkou páku při jednání s Íránci.
…
Deník Financial Times přináší zpravodajský text o Hormuzském průlivu. Íránci mluvili o možnosti jeho uzavření dlouhá léta. Ale samotné je překvapila lehkost, s jakou se jim to podařilo.
Regionální tenze se dlouho soustředily na íránský jaderný a raketový program, ale Hormuz – dosud netestovaná zbraň – se stal hlavní pákou režimu, která odstartovala největší energetickou krizi za celé dekády a uštědřila velkou ránu globální ekonomice. Přitom ještě před americko-izraelským útokem na Írán se předpokládalo, že Írán je vojensky nejslabší za celé roky. Článek cituje zdroj blízký režimu s tím, že Írán prý zažívá „strategický průnik“, neboť uzavření průlivu bylo mnohem snazší, než se čekalo. Prý je to pocit, jako by měli atomovou bombu – a že se této zbraně „za žádných okolností“ nevzdají.
...
Tolik FT a jeho zdroj. Uvidíme, co na to noví íránští lídři, až začnou kvůli americké blokádě přicházet o příjmy. Na druhou stranu, pokud Američané říkají, že hlavní podmínkou je zrušení či oddálení íránské snahy získat jadernou zbraň, vyplývá z toho, že o všem ostatním se dá jednat. Princip svobodné námořní plavby je něco, co Američané hájili po staletí, ale zrovna Donald Trump o tomhle principu nikdy nemluví. Třeba budou mýtné v průlivu nakonec vybírat Američané a Íránci společně. To Trump nakonec v minulosti prohlásil, doslova že „bude vybírat mýtné spolu a ajatolláhem“ – i když to asi měla být jakási legrace.
…
Na serveru Equator rozebírají Viktora Orbána v rozhovoru s bulharským intelektuálem Ivanem Krastevem. V některých ohledech Orbán podle Krasteva reprezentoval maďarskou konzervativní tradici s tím, že suverenita je podle něj podmíněna kohezivní národní společností. Trianonské trauma, kdy Maďarsko po 1. světové válce přišlo o dvě třetiny území, je v Orbánovi silně zakořeněno, stejně jako v maďarské politice jako takové.
V jiných věcech prý ale Orbán operoval mimo tradice, spíše jako manažer hedgeového fondu. Byl přesvědčen, že když je stát malý, je třeba hodně riskovat, abyste získali vysoké zisky. Založil stranický stát, který nekontroloval ekonomiku znárodněním, ale skrze spřátelené společnosti, s velkým důrazem na kontrolu univerzit a vzdělávacích institucí.
Na Trumpa Orbán vsadil mnohem dříve než ostatní, už v kampani v roce 2016, má přitom o dost jiné názory než on. Orbán věří v úpadek Západu a vzestup Východu. Ekonomicky na to vsadil docela. Čína investuje v Maďarsku víc než v Německu a ve Francii dohromady.
Orbán se pozicionoval jako rebel, ale zůstal u moci moc dlouho – a rebelové nestárnou hezky.
Od jiných lídrů v regionu se lišil tím, že uvažoval mimo rozměr vlastní země. Byl takový Fidel Castro politické pravice. Lídr malého nedůležitého státu s globálními ambicemi. Věřil, že EU se má celá reorganizovat a Maďarsko má vést jeden celý blok. Orbán taky podporoval Trumpa mnohem dřív než většina republikánských guvernérů, nebyl však uhranut Trumpem, zajímalo ho spíše hnutí MAGA. A dlouho byl jediným politikem nové pravice v celé Evropě. Když jste měli krajně pravicovou stranu někde v Evropě, maďarská banka vám půjčila peníze. Když jste byli krajně pravicový intelektuál, Budapešť s vámi zacházela jako s géniem. Maďarsko se stalo institucionálním, finančním a intelektuálním přístavem evropské nové pravice. Tady trumpovská revoluce potkala svůj evropský protějšek.
Na otázku, zda není Petr Magyar také pravicový populista, Krastev odpovídá, že chce například zavést limit, aby premiér mohl sloužit jen dvě období. To je docela důležitá reforma. Voliči Magyara, především ti mladší, jsou ale liberálnější než on sám.
Na otázku, co se stane s intelektuální infrastrukturou, kterou Orbán vybudoval – s think tanky, fellowshipy, instituty a časopisy –, Krastev odpovídá, že leccos lze vyčíst z toho, že Orbán odchází velmi spořádaně, chce si tedy vliv v Evropě zachovat. Jeho intelektuální ekosystém nebyl financován přímo státem, nýbrž skrze soukromé a polosoukromé firmy, které si pěstoval. A to nejde jen tak jednoduše vypnout. Něco skončí a bude rozebráno, něco ne.
První cesta Pétera Magyara směřuje do Varšavy. Vysílá signál, že střední Evropa chce hrát roli uvnitř EU, nikoli na jejím okraji. V4 se překonfiguruje, a to včetně Fica. Ten nebude chtít zůstat jediným radikálem.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
