Ano, čtete správně. Editorial deníku The Wall Street Journal dnes na základě tří nezávislých zdrojů z různých zemí konstatuje, že bývalý maďarský premiér Viktor Orbán je favoritem na funkci generálního tajemníka OSN.
Orbánovi tuto funkci navrhla Trumpova administrativa, dokonce mu Trumpovi lidé tento nápad vnukli jako první. Plán čeká na finální rozhodnutí.
Rusko a Čína tento nápad plně podporují, je to s nimi projednáno a jedná se o jejich společného kandidáta. Zdroje deníku konstatují, že pokud USA, Rusko a Čína chtějí tu samou věc, většinou ji i prosadí.
Zdroj z amerického ministerstva zahraničí počítá s pohodlnými osmi hlasy pro Orbána v Radě bezpečnosti OSN, v dosahu je deset hlasů z patnácti. Právo veta má Británie a Francie, tedy země, které s vetem většinou zacházejí velmi zdrženlivě.
Lidé okolo Trumpa dlouho říkávali, že by OSN měl vést „někdo jako Orbán“. Nakonec je napadlo: A proč vlastně ne pan Orbán osobně?
Důvodů je spousta. Orbán bude hájit Vladimira Putina a podobné diktátory. Hlavně ale má jít o jeho postup vůči nelegální migraci, pokrokovým (ne, nebudu tu používat ukradené slovo liberální – pozn. aut.) neziskovkám. Orbán bojoval s Evropskou unií, i když z ní horem dolem dojil peníze. Jeho spojenectví s Čínou mu nevadilo v tom, aby si vytvářel image zachránce západní a křesťanské civilizace.
Americký prezident Trump osobně podpořil Orbána před dubnovými parlamentními volbami v Maďarsku a viceprezident J.D. Vance tam pro něj vedl kampaň osobně na místě. S oficiálním oznámením se čeká na příští týden, po volbách do Kongresu.
Orbán je nápadu otevřený, jako nacionalistický politik je ale rezervovaný a kandidaturu oficiálně nepřijme, dokud si nebude zcela jistý, že může vyhrát. Oficiálně zatím nic nekomentuje.
Lana Nusseibehová, diplomatka ze Spojených arabských emirátů (SAE), oficiálně vstoupila do soutěže o tento post minulý týden. Podpora SAE pro krvavé žoldnéřské frakce v súdánské občanské válce bude zátěží. Jinak je ale podle WSJ kvalifikovaná a má tah na branku. V úterý již bude odpovídat v Radě bezpečnosti na otázky.
Generální tajemník António Guterres končí 31. prosince. Podle WSJ podporoval nejhorší radikální spády OSN a o jeho morální autoritě si prý není třeba dělat iluze. Nápad s Orbánem alespoň strhne závěs a ukáže, jak nízko se celá OSN potopila.
…
Když už jsme u těch nominací někoho někam, český prezident Petr Pavel je jedním z pěti kandidátů, o kterých Evropa uvažuje na post případného vyjednavače s Ruskem či Putinem. Ministerstvo zahraničí přislíbilo pro případnou kandidaturu součinnost a spolupráci, což osobně považuji za velmi pozitivní zprávu. Jak Hrad, tak ministerstvo zahraničí k celé věci konstatují: „Neoficiální jednání nekomentujeme.“ Což je také pozitivní.
Jako externí poradce konstatuji tedy totéž, ale vyjádřím se jako analytik pouze k jednání Evropy či EU s Ruskem obecně, případně k úspěšným jednáním o míru a příměří obecně.
Zaprvé platí, že když v nějakých jednáních došlo k průlomu a byl úspěšně dohodnut mír nebo mír alespoň na nějakou dobu, předcházela tomu tajná jednání, o kterých se vůbec nevědělo. Takhle se to povedlo například v Oslu v roce 1993. Své si musí nejprve odpracovat diplomatické pavučiny a služby všeho druhu.
Realističtější a stále o něco pravděpodobnější je, že se začne příměřím, které začnou dodržovat armády a dohodnou generálové. Nad tím se může a nemusí vystavět nějaká pompézní mírová dohoda stvrzená politiky. Případ války v Koreji nebo Kypru ukazuje, že příměří může držet dlouhé desítky let i bez politické dohody. Faktem je, že Rusko zatím dává přednost mírové dohodě (u které budou USA a možná i Čína) a o příměří jednat nechce.
Zkušenost praví, že napoprvé ani napodruhé se to nepovede. Jednání o příměří velmi pravděpodobně nevyjde a zase nevyjde a zase nevyjde. A nakonec třeba vyjde. Úspěšný může být zpravidla až několikátý sled vyjednavačů, následující vyjednavače neúspěšné.
Aby mohla být Evropa (asi už bez Ameriky v zádech) v jednáních s Ruskem úspěšná, potřebuje nějakou páku, nějaké kredibilní odstrašení Ruska. Pokud nechcete a nebudete jednat o míru, tak my uděláme to a to. Moc možností se nenabízí.
Jednou z možností je využití zmrazených ruských rezerv. Ty ale Ukrajině vystačí sotva na další dva roky a EU se na tom musí dohodnout, přesněji přesvědčit Belgii. Teprve pak bude odstrašení relevantní.
Druhá možnost je, že vyjednavač se bude moci opřít o evropskou dohodu, že pokud Rusko nebude chtít jednat, EU se bude jako entita zadlužovat a financovat podporu Ukrajiny dluhem. Prostor tu je, ochota zatím vůbec ne. Ruský rozpočet na obranu v příštích letech počítá s více než 200 miliardami dolarů ročně. Aby Evropu bral někdo vážně, bude muset vygenerovat nejméně ekvivalent této částky. Asi to není vyloučené, ale EU by musela úplně změnit víceletý rozpočtový rámec a začít s přípravou znovu na zelené louce a mít podporu Ukrajiny jako prioritu – na úrovni evropského rozpočtu i na úrovni státních rozpočtů.
Další kredibilní varianta může být vstup Ukrajiny do NATO. Pokud se vy Rusové nebudete chtít dohodnout o míru, vezmeme Ukrajinu do NATO a myslíme to vážně a uděláme to třeba zítra. Po vzoru Západní Berlín – Východní Berlín. Rozdělení po frontové linii. Rusové se musejí něčeho ze strany Evropu obávat, jinak to jednání nemůže dopadnout ani pro Evropu, ani pro Ukrajinu dobře. Aby EU mohla jednat z pozice kredibilní síly, musí tu sílu mít a být si tou silou sama jistá.
A teď si realisticky řekněme, jak na tom jsme a co s tím uděláme.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
