Titulek zpravodajství deníku The Wall Street Journal asi parafrázuje větu, kterou údajně pronesl Stalin, „Žádný člověk, žádný problém...“, a přemýšlí nad záhadným úkazem, kdy špatné geopolitické zprávy zvyšují apetit investorů po akciích.
Jsou prostě časy, kdy špatné zprávy jsou špatné pro trhy. Jsou doby, kdy jsou špatné zprávy pro trhy dobré. A jsou časy, kdy si investoři špatných zpráv nevšímají a neregistrují je. A to je asi náš případ.
Hedgeové fondy, penzijní fondy a investoři najíždějí do trhů plnou rychlostí a nakládají si riziko. Skeptik přitom vidí, že tankery stále nemohou proplouvat Hormuzem. Ti, kdo pochybují o racionalitě současného dění na trzích, mají dojem, že trhy se nyní řídí sloganem „Žijeme jen jednou“ a jsou úplně odtržené od reality.
Na Wall Street jsou pro změnu přesvědčeni o tom, že trhy Trumpa korigují a v momentě, kdy by začal výprodej, rychle otočí. Odolní investoři zase sázejí na pravidlo, že v turbulentních dobách mají investoři akcie držet a čekat, až se bouře přežene. Krátkodobé turbulence asi nebudou nic vážného, když Amerika v posledních dvou dekádách vlastně všechny krize setřásla. Masivní výroba ropy a plynu navíc pro USA vytváří štít, který ji chrání před vnějšími šoky.
...
Tolik WSJ. Já bych dodal, že investoři se možná upínají k americké ekonomice. Američané sice současnou krizi z velké vyvolali, a i když sami energie vyvážejí, i na ně dopadne vyšší inflace, kterou způsobí růst cen pohonných hmot. Na druhou stranu je Amerika od konfliktu fyzicky daleko a je vnímána jako bezpečný přístav. A částečně na krizi může profitovat (vyšší zisky ropných firem, vyšší zisky zbrojních koncernů).
Krize s dodávkami tvrdě dopadne na asijské trhy (v případě Japonska, Jižní Koreje a Indie se to už děje) a vlády tam horko těžko odvracejí paniku. Čína má poměrně velké rezervy pohonných hmot, ale ne na věky. Vyhlídky na prudké zpomalení ekonomik v Asii i v Evropě pochopitelně jednou dopadnou i na americké trhy, které od zbytku světa izolovány určitě nejsou.
…
Tentýž deník má zpravodajský článek právě o tom, co dělají vlády v Jižní Koreji a v Japonsku pro odvrácení energetického šoku. Text tvrdí, že bohaté země východní Asie, které skrze Hormuzský průliv dovážejí až 80 procent energií, si s krizí zatím poradily. Nakupují prý energie za dolary na spotových trzích, maximum se snaží nakoupit v USA a Jižní Korea například zakázala firmám vytvářet rezervy chemikálií a energií, aby krotila paniku. Zatím mají tyto ekonomiky dost peněz na to, aby si nějak poradily. Japonská vláda začala nemocnicím posílat plastové rukavice z vládních rezerv, protože jim v důsledku krize došly jejich zásoby. Čína podporuje co největší využití elektrických vozidel a spolupracuje s Ruskem, aby zemi dodávalo co nejvíc ropy. Navíc postavila mnoho obnovitelných zdrojů a polovinu energie stále bere z uhlí.
...
Článek sice chce vyvolat představu o tom, že to v Japonsku a Jižní Koreji zvládají a úspěšně krotí paniku, mě ovšem ta zpráva o igelitových rukavicích na příděl spíš docela zneklidňuje.
…
Třetí text z téhož listu se zabývá situací Číny, která zase tak jednoduchá není.
Do začátku konfliktu Írán dodával 11 procent čínské ropy, ale Saúdská Arábie, Omán, Irák a SAE až 37 procent. Čína přitom po celé dekády podporovala svůj obraz země, která se do ničeho moc neplete. Je všude, neslibuje nic a hledí si svého. V Perském zálivu teď tato image docela kolabuje.
Vyšlo najevo, že Čína poskytuje Íránu satelitní obrázky, komponenty do raket a zpravodajské informace. To všechno pomohlo Íránu ničit rafinerie a přístavy v Zálivu – a v Rijádu i jiných hlavních městech v oblasti si toho dobře všimli.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
