Podle komentátora deníku Financial Times Gideona Rachmana poskytl americký prezident vůbec největší stimul pro evropskou integraci od konce studené války. Nobelovu cenu za mír Donald Trump nezíská, ale měl by se ucházet o Cenu Karla Velikého (The Charlemagne Prize), která se každoročně uděluje tomu, kdo nejvíce přispěl k evropské jednotě. 

Americký prezident se dvořil Rusku, podminoval víru v alianci NATO, ohrozil EU cly a posílil v Evropě strany na okrajích politického spektra. Na EU to má elektrizující efekt. Základní kroky k větší evropské jednotě už začínají. 

Na serveru eurointelligence.com analyzují vypnutí amerických zpravodajských informací pro Ukrajinu. Jde o jednu z nejdůležitějších součástí vojenské pomoci, a zrovna tu nejhůř nahraditelnou. Cíl je jasný: ať si Ukrajinci vyzkoušejí, jak se jim bojuje bez této pomoci, a pak ať přijdou a souhlasí s dohodou, kterou připraví Trump s Putinem. 

Když už se děje ta největší atlantická krize od druhé světové války, použiji svůj oblíbený krizový žánr, kterým je můj rozhovor se sebou samým. 

Jak velká je to krize? Jak se může Ukrajina bránit bez americké pomoci? A lze vzít něco z toho, co bylo řečeno, zpátky? 

Každý den přicházejí z Washingtonu zprávy, které leckoho přivádějí znovu k zuřivosti. Hlasování v OSN, kde se USA spojily s Ruskem, Čínou a Severní Koreou proti Evropě, je nejdůležitější znak rozkolu v Atlantické alianci. Je to mnohem důležitější než nějaké projevy na mnichovské bezpečnostní konferenci. Často jsou to ale podle serveru eurointelligence.com menší signály, co má větší vypovídací schopnost. Třeba nepřijetí Kaji Kallasové, hlavní evropské diplomatky, americkým ministrem zahraničí. Marco Rubio se rozhodl, že se s ní nepotká, i když to bylo domluveno a ona za ním zrovna přiletěla do Washingtonu. Ve středu pak Trump oznámil, že na dovoz z EU budou uplatněna 25procentní cla, a kromě toho jsme se dozvěděli, že EU byla založena za účelem „opíchání“ Spojených států.